Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights. The court rejects the claim that the appellate court violated the principle of two-instance proceedings. The decision establishes that disagreement with lower court conclusions does not constitute a constitutional violation. The court found no lack of reasoning in the appellate court's decision. The complaint was rejected because the applicant did not meet the threshold for constitutional review. The court emphasized that the appellate court properly reasoned its decision based on established facts. The applicant's arguments were deemed insufficient to establish a constitutional issue. The court ruled that the complaint was clearly unfounded and dismissed it accordingly. The decision clarifies the limits of constitutional review in civil proceedings. The court held that the applicant's dissatisfaction with the outcome was not a valid ground for review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the appellate court's decision. The applicant argued that the appellate court violated his right to a fair trial and the principle of two-instance proceedings by inadequately reasoning its ruling. The court determined that the complaint was clearly unfounded because the applicant merely disagreed with the appellate court's conclusions without proving a constitutional violation. Consequently, the court held that it could not substitute the appellate court's reasoning and dismissed the complaint under the relevant statutory provision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only intervene if a fundamental right is violated, and mere disagreement with lower court conclusions does not constitute such a violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2010, čj. 13 Co 566/2010 - 319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení a tvrdí, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, změnil předběžné opatření vydané Okresním soudem v Bruntále a nařídil předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel oprávněn se stýkat se svou nezletilou dcerou každý týden v sobotu od 9.00 do 17.00 hodin.
Podle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, usnesení je nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Jedná se o změnu usnesení soudu prvního stupně na základě nového hodnocení. V situaci, kdy proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný žádný opravný prostředek, byla stěžovateli znemožněna možnost obrany a došlo k porušení zásady dvouinstačnosti.
Po přezkoumání stěžovatelem napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože v ústavní stížnosti argumentuje porušením základního práva na spravedlivý proces, podstatou ústavní stížnosti je jeho polemika se závěry odvolacího soudu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Sama skutečnost, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný další opravný prostředek, neznamená, že roli další přezkumné instance nahrazuje Ústavní soud.
Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen v případě, že současně shledá porušení základního práva či svobody. Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení a zjistil, že tvrzení stěžovatele o nedostatku odůvodnění usnesení odvolacího soudu není pravdivé. Odvolací soud v tomto usnesení, na základě zjištěného skutkového stavu, vyvodil právní závěry, které náležitě a srozumitelně odůvodnil. Přihlédl přitom ke konkrétním skutečnostem a vývoji úpravy styku stěžovatele s nezletilou dcerou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry odvolacího soudu o konkrétních detailech dané úpravy. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu