Constitutional Court dismissed VAT refund claim as repealed tax rules did not automatically regain validity.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the taxpayer's constitutional complaint regarding the denial of excessive VAT deduction for lotteries. The taxpayer argued that repealing a specific VAT provision inadvertently rehabilitated earlier favorable tax rules, violating the rule of law. The court held that repealed statutes do not automatically regain validity without explicit legislative intent, citing a prior decision on the same legal issue.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 113 odst. 2 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; Zrušená ustanovení ztrácejí platnost a bez výslovného zákona o jejich obnově se znovu neobnovují.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sázková kancelář, a. s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2010 č. j. 5 Afs 84/2010-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010 č. j. 10 Ca 120/2009-47, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu č. j. 1901/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009, č. j. 1897/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009, č. j. 1906/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009 a č. j. 1896/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009 a platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 3 č. j. 146168/08/003511/4269 ze dne 10. července 2008, č. j. 146196/08/003511/4269 ze dne 10. července 2008, č. j. 180862/08/003511/4269 ze dne 25. září 2008 a č. j. 180867/08/003511/4269 ze dne 25. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že postupem těchto orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak princip právního státu uvedený v preambuli a garantovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období února 2008, března 2008, dubna 2008 a května 2008, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH. Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti v záhlaví uvedeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán zamítl. Následné správní žaloby stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé a setrvává na názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH současně došlo k rehabilitaci ustanovení § 68 odst. 10 a § 51 odst. 1 písm. i) citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že přijetím zákona č. 109/2006 Sb. zákonodárce vytvořil právní stav, v němž je problematické se zorientovat a není jednoznačné, co platným právem je a co jím není. Má za to, že tato situace je zcela v rozporu s principem právního státu, neboť adresátu právních norem nezaručuje právní jistotu ve vztazích, v nichž vystupuje. Namítá, že orgány rozhodující v dané věci postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nejednoznačnost obsahu právní normy přičetly k tíži stěžovatelky, přestože byly povinny postupovat v souladu se zmíněným principem a volit takový výklad, který je pro daňový subjekt příznivější a méně zatěžující. Svoji argumentaci stěžovatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak sama stěžovatelka uvádí, podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. zákona č. 109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení § 113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány. V ústavní stížnosti pak v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v předchozích řízeních, a to především v kasační stížnosti, přičemž své námitky doplňuje četnými odkazy na nálezy Ústavního soudu. Touto argumentací se však již obecné soudy podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích a dle názoru Ústavního soudu se s ní řádně vypořádaly.
Ústavní soud se otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 68 odst. 10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011
sp. zn. I. ÚS 1696/09
, v němž byla posuzována právně totožná věc. Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho II. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci. Ústavní soud z citovaného nálezu pouze ve stručnosti uvádí.
"Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.
Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.
V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."
S ohledem na shora uvedené tedy nelze napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu