Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 52/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.52.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil judgment as ordinary courts review facts and law.

Numero d'incarto IV.ÚS 52/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Mr. P. K. against civil judgments regarding a debt claim. The applicant argued that the lower courts violated his right to a fair trial and property protection through arbitrary legal assessment. The court ruled that ordinary courts are not bound to re-evaluate factual findings or legal conclusions unless specific constitutional errors are proven, which were absent here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ordinary courts are not required to re-evaluate factual findings or legal conclusions in constitutional complaints unless specific constitutional violations are demonstrated.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights property protection rights ordinary court review legal assessment standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kotlářská 34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010 čj. 19 Co 37/2010-63 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009 čj. 47 C 191/2008-44 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným osobně dne 6. 1. 2011 se Ing. P. K. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zaplacení 20.680,56 Kč s příslušenstvím bylo porušeno právo na řádný zákonný proces dle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a tato rozhodnutí zrušil.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 10. 2009 Městský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení 20.680,56 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobce zavázal uhradit žalovanému náklady řízení v částce 12.876 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II.).

Dne 22. 9. 2010 Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 10. 2009 potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 13.704 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II.).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel, kromě shora uvedeného tvrzení o porušení základních práv a svobod, poukázal na nálezy III. ÚS 269/99 a

III. ÚS 84/94

a uvedl, že i v jeho případě nastala situace v nich popsaná, tj. porušení základních práv v důsledku svévole anebo interpretace, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatele, že jeho civilní věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací i odvolací soud, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok není důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Pokud jde o tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud připomíná, že čl. 11 odst. 1 Listiny stejně jako čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterých se stěžovatel dovolával, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu