Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3144/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.3144.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation in restitution case.

Numero d'incarto IV.ÚS 3144/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the Sokol Brno - Husovice sports club against lower court rulings on property ownership. The club argued that the courts violated its right to a fair trial by rushing evidence and ignoring original documents, while also claiming a violation of property rights regarding restitution. The court dismissed the appeal because it cannot re-evaluate factual findings or replace the lower courts' assessment of evidence, noting the proceedings were fair and properly reasoned.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints based on alleged errors in the assessment of evidence or application of law by ordinary courts, as its role is not to re-evaluate factual findings or substitute its own assessment of the case.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights property restitution evidence assessment ordinary courts review procedural fairness ownership protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Brno - Husovice, se sídlem v Brně, Dukelská 9, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 čj. 30 Cdo 4952/2009-208 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 38 Co 332/2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným osobně dne 4. 11. 2010 se Tělocvičná jednota Sokol Brno - Husovice (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutečnosti.

Dne 22. 1. 2007 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem čj. 32 C 5/2002-173 určil, že žalobce, tj. Česká katolická charita se sídlem v Praze, je vlastníkem specifikované nemovitosti v k. ú. Husovice (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 16. 4. 2009 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem čj. 38 Co 332/2007-190 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 31. 8. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu usnesením čj. 30 Cdo 4952/2009-208 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu spatřuje porušení svých práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolacímu soudu vytkla, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu, ačkoliv ten postupoval nesprávně, prováděl dokazování pouze ve pospěch žalobkyně, přihlédl k rozporuplným písemným důkazům a bez dostatečného odůvodnění nepřipustil jí navrhované důkazy; nepřihlédl ani k námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně; nalézací a odvolací soud neakceptovaly námitku vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Takto jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili, a že porušily "zásadu bezprostřednosti" tím, že akceptovaly k důkazu předložené opisy a nikoliv originály listin.

IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že její věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.

Ústavní soud k nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků).

Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné majetkové nároky jsou důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud se k lidskoprávním aspektům restitucí vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007

sp. zn. III. ÚS 799/06

(http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že: Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení

sp. zn. I. ÚS 141/05

,

III. ÚS 575/05

,

III. ÚS 619/05

) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu