Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding consumer protection in public transport fare penalty clauses.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a passenger against a district court ruling imposing a fare penalty. The complainant argued that the transport contract was consumer-related and that the penalty clause violated consumer protection principles and fair trial rights because they were not disclosed before signing. The court rejected these claims, noting that public transport conditions are publicly displayed and that using the service constitutes implicit acceptance of the terms, thereby negating the need for special pre-contractual disclosure. Consequently, the court found no violation of constitutional rights or fair trial guarantees in this minor case.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 56 odst. 3 písm. g) občanského zákoníku: In public transport contracts, the public display of terms means the passenger implicitly accepts them upon boarding, and constitutional complaints regarding fair trial rights are inadmissible in minor cases without serious consequences.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Štefánikova 10, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 60 C 55/2009-101, ze dne 21. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 2. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy částku 400,- Kč, představující přirážku k jízdnému za porušení přepravní kázně dle § 760 občanského zákoníku ve spojení s čl. 8 odst. 7 smluvně přepravních podmínek žalobce. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Stěžovatel označuje smlouvu o přepravě ve smyslu ustanovení § 760 občanského zákoníku, kterou uzavřel dne 15. 9. 2007 s Dopravním podnikem hl. m. Prahy, za smlouvu spotřebitelskou, která může obsahovat pouze ujednání, jež nejsou v rozporu se zásadou přiměřenosti v neprospěch spotřebitele. Poukazuje na ustanovení § 56 odst. 3 písm. g) občanského zákoníku, podle něhož je nepřípustné smluvní ujednání, zavazující spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy a v této souvislosti považuje postup soudu dle čl. 8 odst. 7 smluvních přepravních podmínek za nepřípustný. V řízení sice namítal neplatnost tohoto článku smluvních přepravních podmínek, neboť před uzavřením přepravní smlouvy neměl možnost se s nimi seznámit, soud však se s jeho námitkou vypořádal nedostatečně a popřel tím smysl kogentních ustanovení, které byly implementovány do občanského zákoníku na ochranu spotřebitele a které soud svévolně neaplikoval. Poukazuje přitom na závěry Ústavního soudu i Evropského soudního dvora, vztahující k problematice spotřebitelských smluv a ochrany spotřebitele.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dotčená věc před soudem prvního stupně skončila rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc (§ 202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
sp. zn. IV. ÚS 185/98
,
sp. zn. III. ÚS 200/05
,
sp. zn. IV. ÚS 8/01
,
sp. zn. II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost stěžovatele obstát, neboť z jeho námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Okresní soud mu neodepřel přístup k soudu, naopak se jeho věcí dostatečně zabýval. Pokud k jeho námitce, že byl na základě čl. 8 odst. 7 smluvně přepravních podmínek zavázán k plnění, s ním neměl možnost se seznámit před uzavřením smlouvy, vysvětlil, že jízda MHD je běžnou záležitostí a není třeba, aby před uzavřením každé konkrétní přepravní smlouvy byl jednotlivý cestující zvláštním způsobem poučován o svých povinnostech v hromadné dopravě a následních jejich nedodržování, Ústavní soud neshledal v jeho postupu nic extrémního.
Dopravce ve veřejné linkové dopravě (obdobně i v městské hromadné dopravě) vyhlašuje v souladu s přepravním řádem smluvní přepravní podmínky uveřejněním jejich znění na místech určených pro styk s cestujícími a dále podstatnou část z nich zveřejňuje v jízdním řádu a v samotném vozidle. Tím je zajištěno, že cestující, který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou, a tedy uzavřít s dopravcem smlouvu o přepravě, je s nimi předběžně seznámen. Nastoupením do vozidla pak uzavře konkludentně smlouvu s tím, že na podmínky dopravce přistupuje, a to včetně výše a způsobu uložení přirážky k jízdnému (srov.
Pl. ÚS 33/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 5). Použití prostředku městské hromadné dopravy je tedy v plné dispozici cestujícího a je na jeho úvaze, zda za stanovených přepravních podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu o přepravě tím uzavře. Pokud se tak stěžovatel v projednávaném případě rozhodl, musel být srozuměn s tím, že mu v případě porušení přepravních podmínek hrozí sankce. S ohledem na výše uvedené nebyl dán žádný důvod pro aplikaci ustanovení § 53 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, o něž stěžovatel svou ústavní stížnost opírá.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu