Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies due to procedural changes in civil law. The applicant failed to use available civil court appeals before seeking constitutional review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a district court judgment appointing a guardian ad litem. The applicant argued that the appointment violated fundamental rights because it occurred without meeting statutory conditions for appointing a guardian to someone with unknown whereabouts or missing service. The court ruled that the applicant failed to exhaust all available procedural remedies, specifically the appeal for confusion under the Civil Procedure Code, which was applicable at the time of the decision. Consequently, the court applied the principle of subsidiarity, holding that constitutional review is only a last resort after all standard judicial remedies have been fully utilized.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a ústavní soud zasahuje pouze jako ultima ratio po vyčerpání všech běžných opravných prostředků.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. srpna 2006 sp. zn. 6 C 1779/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že k jeho vydání došlo poté, kdy mu byl ustanoven opatrovník, aniž k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na rozhodovací důvody nálezů
sp. zn. I. ÚS 2369/07
,
IV. ÚS 1778/08
,
I. ÚS 1642/08
,
II. ÚS 460/09
,
I. ÚS 3059/07
,
III. ÚS 1231/09
,
II. ÚS 171/06
,
I. ÚS 264/06
,
II. ÚS 565/03
,
IV. ÚS 811/05
,
II. ÚS 629/04
,
I. ÚS 559/2000
a domáhal se, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
).
Podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu anebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle § 234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
Změna pravidel občanského soudního řízení zmíněnou novelizací o. s. ř. (s účinností od 1. 7. 2009) činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu - včetně té, na níž poukazuje stěžovatel - upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou (srov. kupř. i nález
sp. zn. III. ÚS 1143/09
).
Z uvedeného se podává, že stěžovatel nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu bylo třeba o návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj