Constitutional Court dismisses constitutional complaint against eviction notice invalidity ruling as procedurally improper and substantively unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the City of Prague against lower court rulings regarding the invalidity of a tenant eviction notice. The City argued that the Supreme Court failed to properly apply the current Housing Act, relying instead on outdated legislation, while the lower courts held the eviction notice invalid due to lack of municipal council approval. The Court rejected this claim, ruling that the interpretation of the Housing Act by the lower courts was logical, well-reasoned, and constitutionally compliant, thus finding no violation of fundamental rights or procedural guarantees.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the correctness of lower courts' application of non-constitutional law unless a fundamental violation of constitutional rights is established, and it will dismiss complaints based solely on disagreement with judicial interpretation of statutory law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 5 C 170/2007-41 ze dne 14. února 2008 zamítl žalobu, kterou se žalobci ing. V. S. a I. S. (dále jen "žalobci") domáhali určení, že výpověď z nájmu bytu č. 14 o velikosti 1+1 s přísl. nacházejícího se v 6. podlaží domu č. p. 1035, na adrese Praha 5, Voskovcova 22, k. ú. Hlubočepy (dále jen "byt"), která je datována dnem 17. ledna 2007 a kterou dal z důvodu naplnění podmínek dle ust. § 711 odst. 2 písm. c) a dle ust. § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku stěžovatel žalobcům, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal stěžovatel žalobcům, je neplatná a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 10.900,- Kč a před odvolacím soudem v částce 9.400,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud č. j. 26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 zamítl, uložil stěžovateli zaplatit žalobci V. S. náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 3.300,- Kč a ve vztahu mezi žalobkyní I. S. a stěžovatelem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu) podrobně zabývá úpravou obsaženou v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení s úpravou obsaženou v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, na danou věc však dopadá nová komplexní úprava obsažená v zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Nejvyšší soud se však touto úpravou podrobně nezabýval a je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud věc nesprávně právně posoudil, když i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dopadají na úpravu dřívější. Další námitky a argumenty stěžovatele pak směřují proti závěru Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, dle kterého Rada hlavního města Prahy není oprávněna delegovat svoji pravomoc rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu na bytový odbor Magistrátu hlavního města Prahy a že výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalovaným, aniž by o ní bylo rozhodnuto Radou hlavního města Prahy, je neplatná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 269/99
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze stran interpretace zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, přičemž v ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace.
Ústavní soud konstatuje, že interpretace aplikovaných ustanovení zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze provedená ve věci rozhodujícími soudy je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy obecným soudům co vytknout. Ačkoli tato interpretace vychází z judikatury vztahující se k dřívější právní úpravě obsažené v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze a v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze, že z této judikatury lze vycházet i za stávající právní úpravy obsažené zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť z hlediska předmětné problematiky byla v nové úpravě ve své podstatě převzata úprava dřívější.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu