Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 110/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.110.11.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against administrative court's refusal of stay of effect due to public interest.

Numero d'incarto IV.ÚS 110/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against the Supreme Administrative Court's decision denying a stay of effect for a disciplinary appeal. The applicant argued that the lower court violated his rights by prioritizing the protection of potential future clients over the rule of law. The court ruled that the administrative court correctly assessed the public interest in maintaining the integrity of the legal profession and that its procedural handling was lawful.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 73 odst. 2 soudního řádu správního; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive conditions for granting a stay of effect, as such decisions are preliminary and fall within the competence of the ordinary court, which must balance the applicant's rights against the public interest in the proper administration of justice.

Parole chiave

Generato dall'IA
stay of effect public interest constitutional complaint administrative law legal profession procedural review rule of law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 73 odst. 2 soudního řádu správního
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky v právní věci stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Lebedou, advokátem se sídlem Na Sídlišti 152, Průhonice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 11. 1. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím kárného senátu kárné komise České advokátní komory sp. zn. K 10/93 ze dne 23. 5. 2005, ve spojení s kárným rozhodnutím odvolacího senátu České advokátní komory sp. zn. K 10/93 ze dne 15. 2. 2006, uznán vinným jednáním kvalifikovaným jako závažné porušení povinností plynoucích ze zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, resp. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za což mu bylo uloženo kárné opatření, spočívající ve vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 Ca 190/2007-63 ze dne 30. 6. 2010 zamítl. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, s níž spojil žádost o přiznání odkladného účinku dle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). O návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010, jímž návrh zamítl s odůvodněním, že vzhledem k výsledku řízení před městským soudem existuje reálná možnost, že se stěžovatel v minulosti dopustil řady skutků neslučitelných s posláním advokátního stavu a nelze vyloučit, že by v tomto jednání ke škodě svých případných klientů pokračoval. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by za těchto okolností bylo v rozporu s veřejným zájmem na řádném výkonu advokacie.

Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí kárné komise, jímž mu bylo uloženo kárné opatření, bylo nezákonné a že v kárném řízení došlo k porušení zásady reformace in peius a k retroaktivní aplikaci právních norem. Dle názoru stěžovatele je veřejným zájmem, aby správní rozhodnutí, s nimiž jsou spojovány právní účinky, byla v souladu s právním řádem; za veřejný zájem naopak za daných okolností nelze považovat ochranu jeho budoucích klientů. Stěžovatel měl za to, že usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010 byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 10 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze v něm předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tzn. že vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení § 73 odst. 2 soudního řádu správního přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1870/09

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší správní soud se splněním výše uvedených podmínek zabýval, přičemž svůj závěr o jejich nenaplnění náležitým způsobem odůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by bylo možno postupu Nejvyššího správního soudu vytknout. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu