Constitutional Court dismisses appeal against administrative court refusal to reopen case due to strict statutory exhaustion of remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against administrative court decisions denying a request to reopen proceedings. The applicant argued that courts applied formalistic reasoning while ignoring constitutional principles of fair trial and human rights, yet the courts correctly identified that reopening is strictly limited by the exhaustive list in the Administrative Procedure Act. The court ruled that no constitutional violation occurred because the lower courts properly enforced the statutory requirement for specific grounds and the absence of a final judgment in the original case.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 114 of the Administrative Procedure Act; § 43 of the Constitutional Court Act: The Constitutional Court rejects complaints alleging violations of fair trial rights when lower courts correctly apply the exhaustive statutory list of grounds for reopening proceedings, emphasizing that extraordinary remedies cannot be created through judicial interpretation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele B. V., JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 byl odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci usnesení téhož soudu č. j. 44 Ca 25/2004-140, jež nabylo právní moci dne 27. 2. 2006. Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu, byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 zamítnuta. Jak krajský, tak Nejvyšší správní soud shodně konstatovaly, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci (řízení o ochraně proti nečinnosti státního orgánu), v níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť výčet v § 114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), je výčtem taxativním. Kromě toho původní řízení, o jehož obnově bylo rozhodováno, skončilo vydáním usnesení o zastavení řízení a nikoliv rozsudkem, což je další podmínka přípustnosti obnovy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 4 Ústavy České republiky. Dle přesvědčení stěžovatele postupovaly obecné soudy při posuzování jeho návrhu příliš formalisticky, aniž by přihlédly ke specifickému charakteru celého případu v jeho širších souvislostech. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že obnova řízení je ve správním soudnictví stricto sensu přípustná jen v případech uvedených v § 114 soudního řádu správního, nicméně obecné soudy měly při svém rozhodování vycházet především z kautel plynoucích z hlavy páté Listiny a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že žádnou právní normu nelze interpretovat osamoceně a že i v tzv. "jednoduchých případech" aplikace práva je třeba respektovat hodnotový systém, princip spravedlnosti atd. Postup obecných soudů v nyní projednávané věci stěžovatel označil za odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále uvedl, že důvodem pro zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 44 Ca 25/2004, jehož obnovy se domáhal, bylo neuhrazení soudního poplatku. Návrh na obnovu řízení stěžovatel podal, neboť měl za to, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, jež prokazovaly, že mu svědčilo právo na osvobození od soudních poplatků, přičemž právě v důsledku nepřiznání tohoto práva mu bylo v uvedeném řízení meritorní projednání jeho žaloby odepřeno. Stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces odkázal stěžovatel rovněž na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3109/08
a
III. ÚS 3006/07
a navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel se omezil toliko na obecné proklamace a v celé své ústavní stížnosti nevznesl žádný konkrétní relevantní ústavněprávní argument. Z hlediska možnosti extenzivního výkladu ustanovení § 114 soudního řádu správního, jehož se stěžovatel domáhal, již podal zcela vyčerpávající zdůvodnění Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí je v tomto ohledu možno pro stručnost v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud toliko podotýká, že ani z Listiny ani z žádného z mezinárodněprávních instrumentů nelze dovozovat povinné zavedení jakýchkoliv mimořádných opravných prostředků, tím méně pak v rozsahu, který by odpovídal představě stěžovatele. Možnost zrušení pravomocných soudních rozhodnutí je závažným zásahem do právní jistoty účastníků soudního řízení i třetích osob, existenci mimořádného opravného prostředku tedy v žádném případě nelze konstruovat toliko soudním výkladem.
Je tedy možno uzavřít, že postupu obecných soudů, které posoudily návrh stěžovatele na obnovu řízení jako nepřípustný, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu