Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding evidence evaluation and potential bias of expert institute. The court rejects claims of violated rights to court protection. The decision upholds lower courts' rational assessment of evidence. The court finds no extreme excess in judicial reasoning. The complaint is deemed clearly unfounded. The ruling confirms the Constitutional Court's limited review scope. The decision emphasizes the independence of judicial reasoning. The court notes the expert institute's unique specialization. The ruling affirms the rationality of lower court decisions. The complaint fails to meet constitutional review standards.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued that courts violated his right to court protection by improperly evaluating evidence and failing to address a potential bias claim regarding the Criminal Institute. The court rejected these arguments, stating it cannot re-evaluate evidence assessments absent extreme excess in reasoning. Consequently, the complaint was deemed clearly unfounded and the applicant's request for cost reimbursement was denied.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to demonstrate extreme excess in the lower courts' evaluation of evidence or bias, as the Court's review is limited to constitutional issues rather than re-evaluating factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 1 Co 48/2009-254 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 34 C 67/2005-170, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soudu v Praze potvrdil tamtéž uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a dále rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelem podané dovolání, opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 30 Cdo 3635/2010-270 jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř].
Rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil a podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o nákladech jeho právního zastoupení.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo se tak stát tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevyhověly jeho důkazním návrhům, a to co do odůvodnění způsobem, který vykazuje znaky kategorie opomenutých důkazů ve smyslu (stěžovatelem příkladmo uvedené) judikatury Ústavního soudu. Rovněž i tím, že se odvolací soud dostatečně dle přesvědčení stěžovatele nevypořádal s námitkou podjatosti jím vznesenou ve vztahu ke Kriminalistickému ústavu v Praze, jenž je začleněn do rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR. V této souvislosti na podporu svých vývodů stěžovatel odkázal i na nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 13/06
,
I. ÚS 722/05
,
I. ÚS 371/04
,
II. ÚS 35/03
.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud se týče výhrad stěžovatele týkajících se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další); toto se ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává. Obecné soudy též v nezbytném rozsahu vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, případně jak provedené důkazy hodnotily (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Ani výtky stran pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti Kriminalistického ústavu Praha pro jeho zařazení pod Ministerstvo vnitra ČR, takto jednající za Českou republiku (tj. v řízení před obecnými soudy žalovanou), neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel jednak mohl vznést námitky proti ustanovení tohoto znaleckého ústavu již v době, kdy byl soudem v usnesení ze dne 25. ledna 2008 č. j. 34 C 67/2005-116 o tomto procesním úkonu poučen, což neučinil, a jednak že samotné zařazení znaleckého ústavu pod organizační složku, která jedná za žalovanou, a který je navíc jediným ústavem v České republice s touto specializací, ještě nevzbuzuje pochybnosti o podjatosti znaleckého ústavu pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. Toto odůvodnění lze akceptovat a nedostává se do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými ve stěžovatelem odkazovaných nálezech
sp. zn. Pl. ÚS 13/06
,
I. ÚS 722/05
,
I. ÚS 371/04
(týkaly se otázky nestrannosti soudce) a
II. ÚS 35/03
(vycházeje z reprodukovaného odůvodnění Vrchního soudu v Praze, v něm posuzované okolnosti a možnosti jejich odlišného řešení nejsou připodobitelné záležitosti stěžovatele).
Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], nutno poukázat na to, že úvahy nalézacího i odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování, vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek navrhovatele, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 citovaného zákona nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. března 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu