Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 240/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.240.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as lower courts adequately reasoned and constitutional review of simple law is excluded.

Numero d'incarto IV.ÚS 240/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Prague City's constitutional complaint against lower court rulings regarding land ownership disputes. The applicant argued violations of property rights and procedural fairness, claiming courts improperly applied the Land Law and failed to consider prior rehabilitation proceedings. The court held that lower courts sufficiently explained their legal reasoning and that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the interpretation of simple law, thus dismissing the appeal.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where lower courts have adequately reasoned their decisions and where the complaint concerns the interpretation of simple law, which falls under the Supreme Court's exclusive jurisdiction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal interpretation of simple law property rights violation concentration of proceedings precluded by res judicata adequate reasoning standard jurisdictional limitation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V., pak tuto část ústavní stížnosti nutno považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť z uvedených důvodů je možno podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst.
§ 229 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť z uvedených důvodů je možno podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2353/2010 ze dne 3. 11. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 338/2008 a 24 Co 275/2009 ze dne 25. 1. 2010 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 125/2004 ze dne 20. 8. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení (v němž stěžovatel měl postavení povinné osoby), zahájeném k žalobě L. Č., podané podle § 244 a násl. o. s. ř., jíž se tato domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud - na rozdíl od rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Praze ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93 - určil, že je podílovou spoluvlastnicí v poměru 1/2 označených nemovitostí v Praze-Hostivaři, přičemž k této žalobě se mj. připojila také další oprávněná osoba -účastnice předchozího řízení před pozemkovým úřadem - JUDr.

L. V. s tím, že soud by ji měl jako další oprávněnou osobu v rozhodnutí určit podílovou spoluvlastnicí předmětného pozemku. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že obě jmenované jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou označených pozemků a tím nahradil shora označené rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Praze v části, v níž bylo stanoveno, že jmenované nejsou vlastnicemi označených nemovitostí. Toto rozhodnutí, jak je patrno z obsahu jeho odůvodnění, vydal po provedení obsáhlého dokazování, na podkladě něhož dospěl k závěru, že na danou restituční věc se podle svého § 1 odst. 1 písm.

a) ve spojení s § 30 vztahuje zákon o půdě s tím, že otázku působnosti tohoto zákona na předmětné nemovitosti posuzuje pozemkový úřad (a po něm v řízení podle části páté i soud) výlučně sám a není vázán závěry soudů dříve učiněnými v řízení o vydání těchže nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudy tehdy rozhodovaly o jiném nároku podle jiného zákona a nejde tedy o překážku věci rozhodnuté. Učinil dále závěr podrobně zdůvodněný, že žalobkyně a JUDr. L. V. jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm.

c) zákona o půdě, každá s podílem 1/2, a rozvedl dále své úvahy opírající se také o vyjmenovanou judikaturu Ústavního soudu, vedoucí jej k závěru, že v daném případě je dán restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm.

k) zákona o půdě, přitom jak uvedl, rozhodl ve smyslu ustanovení § 250f písm.

c) o. s. ř. o vlastnictví obou oprávněných osob k nemovitostem a nikoliv pouze o vlastnictví žalobkyně, když v daném případě podle něj vyplývá způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky z § 9 odst. 4 ve spojení s § 4 zákona o půdě.

Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2009 a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 6. 2009) jako věcně správný potvrdil. Vycházel při tom rovněž z judikatury Ústavního soudu, kterou označil, přitom k odvolací výhradě stěžovatele, že nebylo na místě rozhodovat o restitučním nároku oprávněné JUDr. L. V., poukázal na zásadu koncentrace plynoucí z ustanovení § 250d o. s. ř. s tím, že tato námitka přes řádné poučení o koncentraci řízení byla uplatněna až v odvolání proti rozsudku, který byl vydán poté, kdy bylo původní rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno, a je tak zjevně opožděná.

Stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeným shora označeným usnesením dovolacím soudem jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud s odkazem na příslušné zákonné normy, svou vyjmenovanou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, jak uvedl, nedospěl přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo soudem dovolacím, a proto neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v dovolání, obsáhle polemizuje s uvedenými závěry obecných soudů, a to jak pokud jde o jejich závěry učiněné v poměru podřazení dané věci pod režim zákona o půdě, přitom zároveň připomíná, že o stejném nároku bylo již dříve rozhodnuto podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to pravomocnými soudními rozhodnutími (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/92 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 1995 sp. zn. 19 Co 561/93), která podle něj tvoří překážku věci rozhodnuté, tak pokud jde o závěr o naplnění restitučního titulu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Soudu I. stupně vytýká, že rozhodl i o nárocích JUDr. L. V., ačkoliv ani ona ani její předchůdkyně, zemřelá R. J., nevyužily svého práva podat žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a polemizuje s odůvodněním tohoto postupu soudem ustanovením § 250f písm. c) o. s. ř., jakož i s odůvodněním soudu odvolacího k této otázce poukazem na zásadu koncentrace řízení. Dovolacímu soudu pak vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje přiměřené požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vykazuje prvky libovůle. Dovolací soud se podle něj přesvědčivě nevyjádřil ke všem právním otázkám zásadního právního významu, které mu stěžovatel předložil, nevypořádal se s argumentací stěžovatele a vůbec se nezabýval namítanými vadami řízení a namítanou nesprávnou aplikací procesního práva, přitom i v tomto směru se dovolává judikatury Ústavního soudu. V uvedených pochybeních soudů spatřuje porušení svých shora označených ústavně zaručených práv. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k otázce působnosti zákona o půdě na předmětné nemovitosti i k aplikaci jeho ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) a rozvedly důvody, pro které předchozí shora označená soudní rozhodnutí nepovažovaly v této věci za překážku věci rozsouzené i z jakých důvodů bylo rozhodnuto o nároku oprávněné JUDr. L. V. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí dostatečně zdůvodnil poukazem na svou judikaturu i nálezy Ústavního soudu a v poměru k námitce, že soud měl ve smyslu ustanovení § 250f o. s. ř. rozhodnout pouze o nároku žalobkyně a nikoliv již o nároku další oprávněné osoby pak, obdobně jako odvolací soud, odkazem na ustanovení § 250d odst. 1 o. s. ř., obsahující zásadu koncentrace řízení. Učinil tak sice stručně, avšak v dostačujícím rozsahu, přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.

Třeba dále uvést, že pokud jde o námitku stěžovatele týkající se překážky věci rozhodnuté a námitky, že soud neměl rozhodovat o nároku JUDr. V., pak tuto část ústavní stížnosti nutno považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť z uvedených důvodů je možno podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tuto také stěžovatel, jak patrno z obsahu příloh, současně s ústavní stížností podal, přičemž o ní zatím rozhodnuto nebylo. Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž v této části o návrh nepřípustný.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 14. března 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu