Constitutional Court dismisses appeal claiming judge bias due to personal conflicts and irrelevant procedural errors.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by O. P. against a regional court decision refusing to disqualify a judge. The applicant argued the judge held a hostile stance toward his mother and made biased comments, yet the court found these claims subjective and outside the legal definition of bias. The court ruled the appeal was clearly unfounded because the alleged issues did not meet statutory thresholds for judicial disqualification.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 14 odst. 4 o. s. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the alleged grounds for judicial disqualification do not satisfy the statutory requirements for bias.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele O. P., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 24 Nc 614/2010-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kutné Hoře JUDr. Dagmar Grenarová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 7 C 46/2010. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel, takto žalovaný v řízení před obecnými soudy, je toho názoru, že (jím nahlížený) nepřátelský postoj jmenované soudkyně k osobě jeho matky, "komentáře" jmenované soudkyně k předmětu řízení svědčící o nikoliv stejné objektivitě k oběma stranám, a konečně i nepravdivé údaje, shodné s obsahem vyjádření policejního orgánu, jakož i zástupce žalobce, vykračují z dosahu rámce ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. a takto zakládají důvody k pochybnosti o nepodjatosti jmenované soudkyně. Poté, co tyto námitky podrobně rozvedl a k nim doložil i listinné důkazy, odkázal na podporu svých vývodů na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 167/94
a
II. ÚS 369/04
a domáhal se, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak se podává z obsahu napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Praze po zhodnocení tvrzení stěžovatele i vyjádření dotčené soudkyně v nezbytném rozsahu odůvodnil, proč neshledal důvody pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Jeho rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za vybočující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jež stěžovatel označil v ústavní stížnosti. Vycházeje z obsahu ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., obecný soud posuzoval, zda lze mít pro stěžovatelem uplatněné výhrady důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Dagmar Grenarové. Konstatoval, že dle většiny předložených námitek ve vztahu ke tvrzenému jednání jmenované soudkyně stěžovatel vytýká z pohledu relevantní právní úpravy vady (okolnosti spočívající) v postupu soudce v řízení o projednávané věci, pročež pro výslovně zákonem definovanou zábranu utváření tohoto úsudku o podjatosti (negativní vymezení důvodu vyloučení) dovodil, že nelze obsah těchto výtek kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Ostatní námitky týkající se reakcí soudkyně na projevy stěžovatele či jeho právní zástupkyně soud hodnotil jako subjektivní pocity stěžovatele, ovlivněné nepochybně i jeho matkou, což stěžovatel připustil, jak dodal soud v odůvodnění, i ve svém podání.
Poukaz na citované nálezy Ústavního soudu není z pohledu tehdejších relevantních konstelací přiléhavý. Nález
sp. zn. I. ÚS 167/94
připínal se co do rozhodovacích důvodů k okolnosti naprosto výjimečně vyhroceného konfliktu mezi soudkyní a právní zástupkyní stěžovatele a rozhodovací důvody nálezu
sp. zn. II. ÚS 369/04
reagovaly na situaci, kdy soudce v konkursním řízení byl současně soudcem rozhodujícím incidenční spor s ním spjatý, resp. tímto konkursním řízením vyvolaný, přičemž se co do klíčového argumentu vycházelo z dvojího (odlišného) postavení konkursního správce v těchto řízeních a jeho (ex lege založenou) vazbu na konkursního soudce, tj. z okolností daných již samotnou koncepcí příslušné právní úpravy.
S ohledem na posuzovanou materii sluší se dodat, že v zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována [§ 80 odst. 2 písm. f) zákona č. 6/2002 Sb.]. Na každém soudci potom záleží, do jaké míry i mimo zákonem (výslovně) předznačený rámec tomuto příkazu dostojí; je ovšem především věcí obecných soudů samotných, aby i z pohledu lege artis samy dotvářely zásady a podmínky podřaditelné (zákonem vymezené) podjatosti, za nichž ten který soudce je v konkrétní věci z rozhodování (ad hoc) vyloučen.
Za naznačeného přístupu a při respektování toho, že Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti (zjevné) svévoli ze strany obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], byla ústavní stížnost (z pohledu tvrzeného porušení ústavních kautel) posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu