Constitutional Court dismisses appeal for lack of formal requirements and mandatory lawyer representation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint due to failure to meet statutory formal requirements and lack of proper legal representation. Although the applicant eventually provided a power of attorney, the court found it insufficient because the lawyer did not independently draft the complaint or explicitly align with the applicant's submissions. Consequently, the court ruled that the procedural prerequisites for a valid constitutional complaint were not met within the prescribed time limits.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 30 odst. 1; § 43 odst. 1 písm. a): A constitutional complaint requires mandatory lawyer representation where the lawyer must independently prepare the document and explicitly align with the client's intent, not merely receive a power of attorney.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 1 Nt 407/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se dne 10. 11. 2010 obrátil na Ústavní soud s přípisem označeným jako "Stížnost k Ústavnímu soudu České republiky". Stížnost podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 1 Nt 407/2010, jímž byl vzat do předběžné vazby. V podání - stručně shrnuto - uvedl, že obava z útěku byla a je v případě jeho osoby lichá a k vydání předmětného rozhodnutí nebyly splněny potřebné předpoklady.
Protože uvedené podání nemělo náležitosti ústavní stížnosti, jak to vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván přípisem datovaným dnem 16. 11. 2010 k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení; přípis obsahoval podrobné pokyny, jak při nápravě formálních nedostatků postupovat. Současně byl stěžovatel upozorněn, že pokud se tak nestane, bude jeho návrh odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2010 požádal stěžovatel o prodloužení stanovené lhůty s tím, že jedná s Českou advokátní komorou o určení advokáta. Soudce zpravodaj mu tedy přípisem ze dne 9. 12. 2010 určil novou třicetidenní lhůtu.
Stěžovatel reagoval přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2010, jímž požádal o ustanovení Mgr. Ondřeje Adametze, advokáta v Brně, zástupcem pro řízení o ústavní stížnosti. K přípisu připojil rozhodnutí České advokátní komory o určení jmenovaného advokáta zástupcem v této věci. Soudce zpravodaj stěžovatele (přípisem ze dne 11. 1. 2011) upozornil, že Ústavní soud stěžovatelům zastoupení nezajišťuje a advokáty v poskytnutí právní služby neustanovuje. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory podle § 18 odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. Takové rozhodnutí v případě stěžovatele Česká advokátní komora také vydala. Toto rozhodnutí ovšem nenahrazuje plnou moc; tu je potřeba určenému advokátu udělit a Ústavnímu soudu jejím předložením zastoupení doložit. Současně byla stěžovateli k nápravě formálních vad stanovena nová třicetidenní lhůta k odstranění formálních vad podání a znovu se mu dostalo poučení o následcích nesplnění této výzvy. Přípis byl zaslán na vědomí i jmenovanému advokátovi.
Nato (dne 14. 1. 20011) doručil Mgr. Adametz Ústavnímu soudu spolu s průvodním dopisem kopii oznámení, kterou zaslal v dané kauze České advokátní komoře. Z ní vyplývá, že navštívil stěžovatele ve Vazební věznici Brno a po konzultaci případu dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti je zjevně bezdůvodné, navíc nebyly ještě ani vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky nápravy. Stěžovatele na tyto skutečnosti upozornil a sepsal o tom záznam, který ovšem stěžovatel odmítl podepsat. V řízení o vydání do ciziny krom toho stěžovatele zastupuje ustanovený obhájce. Dne 20. 1. 2011 jmenovaný advokát v rámci nahlížení do spisu předložil plnou moc udělenou mu stěžovatelem k zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel pak na poslední výzvu reagoval (přípisem doručeným dne 3. 2. 2011) ještě sám sdělením, že podepsal - výše zmíněnou - plnou moc a předložil úřední záznam o podání vysvětlení pořízený s ním Policií České republiky, obvodním oddělením Buchlovice, z něhož má vyplývat, že "neobdržel žádný právoplatný rozsudek ... na česku adresu".
Jak vyplývá z údajů na vrácené doručence, výzvu ze dne 11. 1. 2011, jíž byla naposledy prodloužena lhůta, stěžovatel převzal dne 13. 1. 2011; od toho dne mu počala plynout ve výzvě určená lhůta k nápravě vytčených vad. Ve stanovené lhůtě, resp. až do dne rozhodnutí o návrhu, však stěžovatel v intencích výzvy soudce zpravodaje nereagoval.
V řízení o ústavní stížnosti je nezbytné, aby byli stěžovatelé zastoupeni advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to již při jejím podání. Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) konstatoval: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení." Je sice pravda, že v nyní posuzovaném případě advokát předložil plnou moc udělenou mu stěžovatelem k zastupování v řízení před Ústavním soudem, ovšem učinil tak pouze v souvislosti s nahlížením do spisu. Povinnost stěžovatele být v řízení zastoupen advokátem uložená zákonem o Ústavním soudu není splněna formálním založením plné moci do spisu. Je nutné, aby advokát kvalifikovaně zpracoval samotnou ústavní stížnost, eventuálně se alespoň výslovně ztotožnil s podáním stěžovatele. To se zde nestalo. Předmětná plná moc tak mohla vyvolat pouze ten účinek, že usnesení bude doručováno zmocněnému advokátu.
Navíc ve stanovené lhůtě, resp. až do dne rozhodnutí o návrhu, nebyly odstraněny ani ostatní nedostatky bránící tomu, aby Ústavní soud mohl návrh považovat za ústavní stížnost a zabývat se jejím obsahem. V řízení o ústavní stížnosti je nezbytné, aby návrh vykazoval alespoň minimální formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu; musí z něho být patrno, které věci se týká a co se jím sleduje. Znění stížnostního návrhu, tedy toho, jak má Ústavní soud ve věci rozhodnout, pak musí odpovídat znění zákona. Text podání musí obsahovat pravdivé a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností a též ústavněprávní argumentaci, tedy označení základních práv, která měla být naříkaným aktem či jednáním dotčena, včetně výkladu, proč se tak stěžovatel domnívá. Nic z toho přípis stěžovatele nesplňoval. Konečně k podání nebyla v rozporu s dikcí zákona o Ústavním soudu připojena kopie napadeného rozhodnutí.
Soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj