Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3554/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3554.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal due to lack of final judgment and exhaustion of remedies.

Numero d'incarto II.ÚS 3554/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Administrative Court decision. The Supreme Court had annulled a lower court's dismissal of a fee waiver request and remanded the case for a new trial rather than issuing a final ruling. The Court held that the principle of subsidiarity requires exhausting all legal remedies before seeking constitutional protection, which had not occurred. Furthermore, the applicant could have utilized specific procedural tools to address delays, rendering the complaint inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the case has not been finally concluded or if the applicant has not exhausted all available legal remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility principle of subsidiarity exhaustion of remedies final judgment requirement remand for retrial procedural delay remedies Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod.
§ 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
§ 174a zákona o soudech a soudcích

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. Č., právně zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 7 Ans 3/2009-184 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2009 č. j. 10 Ca 24/2008-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. K přípustnosti podané ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nedošlo materiálně ke zrušení rozhodnutí, nýbrž byl dán toliko pokyn k provedení nového dokazování. Podle názoru stěžovatele měl však kasační soud zvolit jiné opatření, aby nedošlo k dalšímu průtahu v procesu, ovšem nezaviněného stěžovatelem.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým tento soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě stěžovatele na ochranu proti nečinnosti Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích ohledně žádosti stěžovatele o poskytnutí informací. Nejvyšší správní soud jako kasační soud napadeným rozsudkem vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení a uložil mu, aby se znovu zabýval všemi skutečnostmi a námitkami stěžovatele vyslovenými v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, znovu zaslal stěžovateli k vyplnění vzor žádosti a vyzval stěžovatele k aktualizaci údajů blíže specifikovaných s tím, že krajský soud je v dalším svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 650/01

,

II. ÚS 1179/08

a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu jednání a rozhodnutí, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.

Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, proto konstatuje, že teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil

Ostatně možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou i v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny. Stěžovatel má totiž k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy. Zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl s účinností od 1. 7. 2004 zaveden do českého právního řádu shora uvedený procesní prostředek (§ 174a zákona o soudech o soudcích), který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to rozhodnutím v rámci soustavy obecných soudů samých. Právě využití výše zmíněného postupu považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov.

sp. zn. I. ÚS 506/04

,

III. ÚS 570/04

a další).

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Stanislav Balík

soudce zpravodaj