Constitutional Court dismisses mother's appeal claiming custody and alimony violated her fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the mother's constitutional complaint against lower court rulings granting custody to her ex-husband and setting alimony. The mother argued that the courts violated her fundamental rights by misinterpreting evidence and failing to consider her as a better guardian. The court found no violation because the lower courts applied family law correctly and their decision was based on the child's best interests.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the ordinary courts have applied general law constitutionally without arbitrary conduct or manifest contradiction between facts and legal conclusions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttler a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou, se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010, č. j. 26 Co 86/2010-417, a proti výroku I a III rozsudku Okresního soudu Praha - západ z 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků). Opírá ji zejména o následující důvody.
Okresní soud Praha - západ citovaným rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, ve věci úpravy poměrů nezl. J. H., nezl. M. H. a T. H., pro dobu do a po rozvodu rozhodl tak, že nezl. J. byl svěřen do výchovy otce a nezl. dvojčata M. a T. byly svěřeny do výchovy matky. Dále bylo tímto rozsudkem oběma rodičům stanoveno výživné (stěžovatelce k nezletilému J. a otci k nezletilému M. a T.). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, jímž brojila proti výrokům, jímiž byl nezletilý J. svěřen do výchovy otce a kterými jí byla stanovena vyživovací povinnost, a proti výroku jímž jí bylo uloženo nahradit státu 1/4 nákladů řízení.
Krajský soud v Praze výroky o výchově nezletilého J. a výroky o povinnosti matky přispívat na jeho výživu potvrdil, leč změnil výrok o výživném, které je po vyměřenou dobu povinen platit otec nezletilých dětí.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným výrokům obou rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého J. do výchovy otce a jimiž byla stanovena výše výživného pro stěžovatelku. Má za to, že zejména citovanými výroky byla porušena její základní práva (svobody) garantovaná jí zejména čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V podrobnostech pak stěžovatelka vytýká soudům zejména to, že neprovedly jí navrhované důkazy a ty, které provedly, interpretovaly mylně. Na základě těchto pochybení, při zjevném nerespektování principů zákona o rodině svěřily nezl. J. do výchovy otci. Soudy nezkoumaly, kdo z rodičů (tedy stěžovatelka nebo otec dětí) je lepší vychovatel a nevzaly v úvahu sourozenecké vazby všech dětí. Pokud soudy v této souvislosti vycházely znaleckého posudku PhDr. M. z oboru psychologie, pak stěžovatelka namítá, že tento posudek má odborné nedostatky, a to ve srovnání s těmi, které si stěžovatelka nechala vypracovat u renomovaných institucí a jež soudům poskytla. Sama znalkyně .neměla pro jeho vypracování potřebnou kvalifikací, neboť neměla odbornost z klinické psychologie; nadto se stěžovatelka domnívá, že u této znalkyně lze, vzhledem k jejím pracovním vazbám, pochybovat o její nepodjatosti.
II. Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 11 Nc 147/2008 (11 PaNc 518/2008 a 11 PaNc 519/2008) vedený u Okresního soudu Praha - západ. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č.j. 11 Nc 147/2008-373 tak, že: "I. Nezl. J. se svěřuje do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy otce. [...] II. Nezl. M. a nezl. T. se svěřují do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy matky. [...] III. S účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je matka povinna přispívat na výživu nezl. J. částkou 1.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám otce vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] IV. S účinností od 19.9.2008 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je otec povinen přispívat na výživu nezl. T. částkou 6.000,- Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] V. S účinností od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku je otec povinen přispívat na výživu nezl. J. částkou 4.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] VI. Matce se výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku nevyměřuje. [...] VII. Dlužné výživné za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 49.200,- Kč pro nezl. T. a ve výši 49.200,- Kč pro nezl. M. je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] VIII. Dlužné výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 33.200,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [...] X. Matka je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 1/4 z celkových nákladů, jejichž přesná výše bude specifikována v samostatném usnesení, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu Praha-západ. [...] XI. Státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 3/4 z celkové výše nákladů řízení."
Okresní soud se obsáhle zabýval majetkovými poměry rodičů a jejich výchovným potenciálem. Vysvětlil, proč vycházel z konkrétních důkazů, z jakého důvodu nevzal v úvahu důkazní návrhy stěžovatelky a proč jsou podle něj závěry znalkyně z oboru psychologie PhDr. N. M., kterou pověřil vypracováním posudku, přijatelné. Podle soudu se tato znalkyně vypořádala se všemi námitkami, které stěžovatelka k jejímu posudku vznesla, ať už formou písemného vyjádření nebo přímo při jednání před soudem (srov. č.l. např. 329 a násl.). Tato skutečnost, jakož i to, že znalkyně pověřená soudem, zkoumala nejen osobnost matky či otce, ale také jejich vztahy k dětem, přiměla soud k upřednostnění jejího posudku před specializovaným zkoumáním, které si nechala vypracovat matka u jiných institucí (podle soudu posudky předložené stěžovatelkou nadto působily tendenčně). Soud rovněž - s ohledem na právě uvedené - nepovažoval za nutné provádět další revizní posudky (týkající se např. osoby otce).
Okresní soud - v souvislosti se samotným svěřením nezletilého J. do výchovy otci - pak zejména akcentoval, že nezletilý J. má slabou a negativní vazbu na matku (stěžovatelku); naopak otec je mu hlavní oporou a pomáhá mu zvládnout rozpad rodiny. Má k tomu, narozdíl od matky, potřebnou dávku empatie. Sám nezletilý J. chce být podle posudku znalkyně, jejž měl okresní soud k dispozici, u otce; stěžovatelka má ke chlapci chladný vztah. J. se u stěžovatelky cítí špatně - strádá. Má rovněž sklony k paranoiditě, to znamená, že vnější věci jeho se dotýkající, vnímá záporně. Podle znalkyně, jejíž závěry soud v tomto směru převzal, chlapec zatím nepotřebuje psychiatrickou pomoc, ovšem negativní vztahy mezi stěžovatelkou a otcem mohou jeho stav do budoucna zhoršit; soud, vědom si tohoto nebezpečí, byl podle svého rozhodnutí, při rozhodování celé věci, veden rovněž tím, že chtěl zakotvit pro nezletilého J. stabilní výchovné prostředí a nechtěl prodlužovat již tak dlouho běžící soudní řízení.
V závěru svého odůvodnění konečně uvedl: "Rodiče spolu nežijí od 18.9.2008, matka podala 10.10.2008 návrh na rozvod manželství. Soud proto musel rozhodnout o úpravě poměrů rodičů k nezletilým před a po rozvodu manželství. Rodiče dohodu o daných otázkách neuzavřeli, bylo pro ně problematické plnit dohodu o styku otce s nezl. Soud proto s ohledem na prokázané skutečnosti hodnotil zájem nezl. dětí, životní poměry rodičů, právo jich obou na podíl o péči o děti, citovou orientaci rodičů a dětí, jakož i výchovné schopnosti rodičů, včetně schopnosti se na výchově dohodnout, a svěřil nezl.
J. do péče otce a nezl. dvojčata do péče matky (výrok I a II). [...] Zbývající výroky ve věci samé se týkají vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým, kdy soud přihlédl především k potřebám dětí a poté k majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem rodičů, jakož i k péči rodiče o dítě (§ 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině ). S ohledem na poměrně nízký příjem matky a zvýšené náklady na bydlení a péči o nezl. dvojčata, stanovil jí soud nízkou vyživovací povinnost k nezl. J., a to až od právní moci rozsudku, resp. pro dobu po rozvodu od právní moci rozsudku o rozvodu manželství (výrok III).
Lepší možnost zajistit potřeby nezl. J. má otec, který o nezl. dvojčata nepečuje. Matka měla nezl. J. na základě střídavé výchovy po určitý čas v péči (§ 85 odst. 3 zákona o rodině)‚ proto a pro její majetkové poměry jí soud neurčil vyživovací povinnost od opuštění společné domácnosti do právní moci rozsudku (výrok VI). Otci soud určil vyživovací povinnost jednak k nezl. J. od rozpadu společné domácnosti s matkou do právní moci rozsudku, protože nezl. byl ve střídavé péči a otec měl vyšší příjem (jako jednatel a pronajímatel) nežli matka, a také s ohledem na úspory otce (z převodu obch. podílu, jeho stavebního spoření) a možnosti pronajímat garsoniéru v SJM za vyšší nájemné, a dále vyživovací povinnost k nezl. dvojčatům od odchodu matky do budoucna (výroky IV a V).
S ohledem na stanovenu vyživovací povinnost pro období od opuštění společné domácnosti matkou do právní moci rozsudku, respektive u nezl. J. do konce měsíce října 2009, v němž soud rozhodl, vyměřil rodičům dluh na výživném a stanovil s ohledem na poměry otce dlouhou lhůtu splatnosti (§ 160 odst. 1 o.s.ř., výroky VII a VIII). [...] O nákladech mezi účastníky rozhodl soud podle § 146 odst. 1 a) a 151 odst. 1 o.s.ř., tedy, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, protože řízeni mohlo být dle § 81 odst. o.s.ř. zahájeno i bez návrhu a v řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, pro které by měl soud rozhodnout jinak, tj. přiznat některému účastníku oproti jinému náhradu nákladů.
Převažující veřejný zájem na úpravě poměrů mezi rodiči a dětmi se tak promítl i otázky náhrady nákladů řízení, které si musí každý z účastníků nést sám (výrok IX). [...] Protože státu vznikly náklady na znalečném, uložil soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 148 odst. 1 o.s.ř. úhradu části znalečného (1/4) matce, protože byla se svým návrhem, k němuž bylo řízení zahájeno, úspěšná pouze zčásti a znalecký posudek byl nařízen i v jejím zájmu (výrok X). Protože však její poměry jsou pro péči o dvě nezletilé děti, nízký příjem, nastávající vyživovací povinnost k nezl.
J., a do jisté míry odkázanost na pomoc rodičů omezené (§150 o.s.ř.) nepřiznal soud státu zbývající 3/4 nákladů, které vydal na znalečné, protože vůči matce by to nebylo spravedlivé."
K odvolání stěžovatelky proti výše specifikovaným výrokům I, III a X rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č.j. 26 Co 86/2010-417 tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění [...] a) ve výrocích ad V. a VIII. tak, že otec je povinen zaplatit výživné pro nezletilého J. za dobu od 19.9.2008 do 31.3.2010 ve výši 33.200,-Kč k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] b) ve výrocích ad X. a XI. tak, že otec je povinen v rozsahu jedné poloviny zaplatit náklady státu. jak budou co do výše a lhůty k plnění specifikovány v samostatném usnesení soudu 1. stupně. [...] II. Ve výrocích ad I., III. a VI. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Odvolací soud zejména zdůraznil, že prvostupňový soud v otázce rozhodování o výchovném prostředí nezletilého J. (§ 26 odst. l, § 50 Zákona o rodině) správně vyšel zejména ze závěrů soudního znaleckého posudku. I dle názoru odvolacího soudu znalkyně své závěry, které byly podkladem pro rozhodování o výchově nezletilého J., náležitě obhájila, a nebylo proto již třeba je přezkoumávat revizním znaleckým posudkem. Námitky matky ke způsobilosti jmenované soudní znalkyně nepovažuje odvolací soud za případné. Výše výživného stanoveného matce ve výroku III. odpovídá i dle názoru odvolacího soudu jak odůvodněným potřebám nezletilého J., tak příjmovým a majetkovým poměrům obou rodičů (§ 96 odst. 1, § 85 odst.2 o.s.ř.), a to i přes zjištění, že matka přestala března 2010 rodičovský příspěvek. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. jako věcně správný potvrdil.
III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Praha - západ tak, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. S případným upuštěním s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Citovaná vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť do věci nevnesla nic nového a Ústavní soud k nim při rozhodování nepřihlížel.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že oba soudy svěřily nezletilého J. do péče otce a stěžovatelce stanovily i v této souvislosti pro J. výživné ve smyslu § 26 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí; zvláště rozhodnutí prvostupňového soudu považuje Ústavní soud za velmi přesvědčivé. Již jen z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že oba soudy tuto otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat - jak již uvedl - pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Oba soudy - se zřetelem na provedená skutková zjištění - dovodily, že svěření nezletilého J. do výchovy otce bylo v době jejich rozhodování v jeho zájmu; to zejména proto, že mu otec dokázal poskytnout dostatečné citové zázemí a empatii. Svůj názor přesvědčivé, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by zásadního k věci dodal.
Namítá-li stěžovatelka, že znalkyně pověřená soudem vypracováním specializovaného posudku nebyla pro vypracování posudku dostatečně kvalifikovaná a že lze mít pochybnosti o její nepodjatosti, pak nemůže Ústavní soud ani jedné z těchto námitek přisvědčit. Ústavní soud se sám studiem spisového materiálu mohl přesvědčit, že posudek znalkyně (č.l. 248 - 274) je vypracován velmi přesvědčivě a pečlivě. Pokud stěžovatelka pochybuje o nepodjatosti znalkyně, činí tak pouze v rovině spekulativní; souvislosti ve stížnosti uváděné (str. 5) a z nich údajně resultující vztahy znalkyně k otci dětí jsou totiž natolik vzdálené, že z nich podjatost znalkyně seriozně dovozovat nelze.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu