Constitutional Court dismisses constitutional complaint against Supreme Court's civil judgment for alleged procedural formalism.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against a Supreme Court decision in a civil debt dispute. The plaintiff argued that the Supreme Court's dismissal of his claim due to statute of limitations and lack of causation constituted excessive legal formalism violating fair trial rights. The Court ruled that the Supreme Court's application of civil law principles was predictable and consistent with established case law, finding no constitutional violation in the formalistic approach.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint where the Supreme Court's civil judgment is based on established legal principles and predictable application of substantive law, rather than arbitrary formalism violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem, se sídlem Palackého tř. 223/5, 288 02 Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4830/2008-102 ze dne 12. listopadu 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Komerční banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Návrhem došlým dne 28. prosince 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím formální podmínky [zejména ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v důsledku přílišného právního formalismu.
II. 3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z nějž se podává: Stěžovatel v postavení žalobce se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky v souhrnné výši cca 980 mil. Kč. Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení. Nalézací soud k návrhu stěžovatele posuzoval, zda tato není v rozporu s dobrými mravy, ale k takovému závěru nedošel. Protože byly nároky stěžovatele ve výši cca 764 mil. Kč promlčeny, soud žalobu zamítl. Ve zbylé části zkoumal jeho nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku a došel k závěru, že zde nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a způsobenou škodou, což je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, proto další podmínky nezkoumal a i co do této zbývající části (zřejmě cca 216 mil. Kč) žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolaní. V řízení před soudem druhého stupně bylo zjištěno, že o části žalovaného práva (cca 346 mil. Kč) již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení zastavil. Ohledně zbývající částky (cca 634 mil. Kč) jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, přičemž jako důvod dovolání uvedl, že "rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí soudu odvolacího, spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Jak se z textu dovolání dále podává, stěžovatel se v něm zabýval otázkou zásadního právního významu, jíž měl být způsob aplikace ustanovení § 420 občanského zákoníku.
III. 4. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v kritickém náhledu na právní posouzení věci obecnými soudy, v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "podústavního" práva přísluší právě obecným soudům a v projednávané věci konečné instanci - in concreto Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva, ledaže by současně shledal porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález
sp. zn. III. ÚS 269/99
ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
5. Je-li Nejvyššímu soudu vytýkán formalistický přístup, pak je zapotřebí zdůraznit, že proces v občanském soudním řízení obecně sám o sobě nutně obsahuje nezbytnou míru formálních prvků.
6. Má-li se Nejvyšší soud zabývat podaným dovoláním, musí být z takového návrhu zřejmé, co se činí předmětem řízení. Dovolání se z kvantitativní stránky určuje jednak rozsahem, tj. dovolatel je povinen vymezit rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jinak riskuje, že dovolání nebude meritorně projednáno. Dovolatel tedy může buď výslovně označit konkrétní výrok, anebo - jde-li o nárok obsahující dělitelné plnění - může dovolatel napadnout dovoláním také jen část výroku, vymezeného výší plnění; takovým dovoláním dochází k rozštěpení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a rozhodnutí odvolacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z dovolatelem vymezené části dělitelného plnění. Kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem.
7. Stěžovatel mohl podat dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu. V textu dovolání napadený výrok neoznačil. Stejně tak není možné kvantitativní rozsah seznat z vlastního textu, neboť k jedinému myslitelnému označení rozsahu stěžovatel uvedl "Odvolací soud dospěl (...) k závěru, že část nároku ve výši 643.351.686,63 Kč není promlčena a že tedy námitka promlčení uplatněná žalovanou není do této částky důvodná. Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého výroku (...)". Vzhledem k těmto tvrzením, která nemají oporu v rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k tomu, že dovolatel, chtěl-li polemizovat o správnosti aplikace ustanovení § 420 občanského zákoníku, měl napadat jinak kvantifikovanou částku, je nutné uzavřít, že Nejvyšší soud správně seznal, že není možné určit, čeho resp. v jakém rozsahu dovolatel vlastně rozhodnutí odvolacího soudu napadá.
8. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu v konfrontaci se skutečnostmi plynoucími ze soudního spisu je zřejmé, že v projednávaném případě rozhodl předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
IV. 9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu