Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling lower court's discretionary decision was not arbitrary.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a daughter challenging the appellate court's decision on litigation costs. The lower court reduced the father's support obligation and denied costs, citing the daughter's potential early graduation and lack of contact with her father. The court held that assessing such discretionary cost allocations is the exclusive domain of ordinary courts and does not warrant constitutional review absent extreme arbitrariness.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 150 of the Act on Civil Procedure; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review discretionary decisions on litigation costs unless they constitute extreme arbitrariness or violate constitutional principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 2037/2010 ze dne 19. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označený rozsudek ve výroku o nákladech řízení a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu označeného rozhodnutí, bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované, o zrušení výživného částečně vyhověno odvolání stěžovatelky (zletilé dcery žalobce) proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 251/2009 ze dne 25. 5. 2010 a stanoveno, že původně otci stěžovatelky určené výživné usnesením Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 166/2005 ze dne 23. 8. 2005 se počínaje 1. 10. 2007 do 31. 12. 2007 snižuje na částku 3.000,- Kč měsíčně, počínaje 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 na částku 2.000,- Kč měsíčně, od 1. 7. 2009 se žalobci výživné zrušuje a ve zbývajícím rozsahu, jímž se žalobce domáhal zrušení výživného nad rámec zamítavého rozsudku soudu I. stupně, byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud pak podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž tento svůj výrok odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které v převážné části úspěšné stěžovatelce náklady řízení nepřiznal. Tyto, jak uvedl, spatřoval v tom, že pokud by stěžovatelka studovala vysokou školu obvyklých 5 let, měla by již na podzim roku 2007 studium skončeno a vyživovací povinnost žalobce k ní by zanikla a dále v tom, že "nejen žalobce, ale i žalovaná neprojevila dostatečnou snahu o navázání kontaktu se žalobcem v době po rozvodu jejích rodičů, a zejména se žalobci nevěnovala, jak jako dospělá dcera měla v době jeho vážného úrazu a následné léčby, byť se o něj starala jeho družka."
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v ní poukazem na v řízení provedené důkazy - výpověď její matky a sestry i samotného žalobce - zpochybňuje uvedený závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., v němž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu (např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 426/03
, III ÚS 259/02 a další), v níž dal najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu tohoto svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení využijí či nikoliv a kde ústavní přezkum takového rozhodnutí a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen výjimečně v případech extrémního vykročení ze zákonných pravidel. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval, přitom současně třeba připomenout, že Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a do jeho pravomoci také nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 23/93
a řada dalších ). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 170/99
). Takový stav však, jak již uvedeno, Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Ústavní soud tak uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti a jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud tedy v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shora označených neshledal, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu