Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody and alimony decisions as unreasonable.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a father challenging lower court rulings on child custody and alimony. The applicant argued that the courts violated his constitutional rights by refusing joint custody and ignoring the mother's income when setting support payments. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts' decisions were adequately reasoned, logically consistent, and did not exhibit arbitrary discretion.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the contested decisions are adequately reasoned, logically sound, and do not represent arbitrary judicial discretion.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2010 č. j. 17 Co 193/2010-274 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2010 č. j. 0 Nc 137/2009-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 28. ledna 2011 a doručené Ústavnímu soudu dne 31. ledna 2011, navrhoval stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 18 Úmluvy o ochraně práv dětí.
Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilého J. do výchovy matce (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. února 2010 částkou 4 000,- Kč měsíčně (výrok II.), rozhodl o úpravě styku nezletilého se stěžovatelem (výrok III.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. až VI.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudek okresního soudu ve výroku I. o výchově nezletilého a ve výroku II. o výživném potvrdil, ve výroku III. o styku rozsudek okresního soudu změnil v části, kterou byl stanoven styk stěžovatele s nezletilým o letních prázdninách a o vánočních prázdninách, v ostatních částech jej potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že přestože byly splněny všechny podmínky pro svěření nezletilého do střídavé výchovy, soudy tak neučinily a odmítly vypracování revizního znaleckého posudku. Dále stěžovatel namítal, že při stanovení výše výživného soudy nezohlednily aktuální příjem matky. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas i s rozhodnutím, kterým mu byla uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení. V rozhodování soudů pak stěžovatel spatřuje nepřiměřenou libovůli a toto rozhodování považuje za nekonstantní a v rozporu s právním řádem České republiky a s jejím ústavním pořádkem. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod
sp. zn. IV. ÚS 563/03
.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu