Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil damages in criminal proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by victims against court rulings on civil damages in a criminal case. The applicants argued that courts violated their rights by rejecting evidence requests and relying on an expert excluded from the case. The court ruled the complaint was obviously unfounded because the criminal proceedings were conducted in strict accordance with statutory rules governing civil claims arising from criminal acts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without detailed examination when the claim clearly lacks merit and does not require further scrutiny.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ M. R., Ing. 2/ V. R., 3/ R. R. a 4/ Z. R., zastoupených Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem Brno, Hybešova 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 5 To 380/2010 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 1 T 60/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestněprávní věci, v níž vystupovali jako poškození.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byl R. Z. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil usmrcením paní D. R. (dcery a sestry stěžovatelů) při dopravní nehodě, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let, zákazem řízení motorových vozidel na dobu dvou let a povinností uhradit poškozeným (stěžovatelům) náhradu škody (jmenovitě M. R. 240 000 Kč a zbývajícím stěžovatelům 175 000 Kč). Proti tomuto rozsudku se obžalovaný odvolal pouze do výroku o náhradě škody; odvolání (do téhož výroku) podali i stěžovatelé. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody zrušil a rozhodl tak, že uložil obžalovanému povinnost uhradit poškozeným náhradu škody ve výši poloviny uplatněného nároku (jmenovitě M. R. 120 000 Kč a zbývajícím stěžovatelům 87 500 Kč).
Porušení výše uvedených základních práv spatřují stěžovatelé v ústavní stížnosti v tom, že soudy obou stupňů odmítly jejich návrhy na výslech znalce z oboru silniční dopravy Ing. M. Š., resp. návrh na případné doplnění dokazování znaleckým posudkem revizním, a to za situace, kdy dosavadní skutková zjištění nebyla - co do průběhu kritické dopravní nehody - očividně dostatečná. Ve věci klíčový znalecký posudek nadto vypracoval znalec, jenž byl z jeho podání vyloučen (jelikož měl být této nehody svědkem), a k dispozici je stěžovatelům znalecký posudek Ing. V. Ch., z jehož závěrů se podává, že posouzení znalce Ing. M. Š. bylo "zcela nevyhovující", což diskvalifikuje i skutková zjištění, z nichž obecné soudy učinily rozhodné závěry právní. Odvolací soud sice (oproti soudu prvního stupně) odmítnutí důkazního návrhu odůvodnil, leč s ním se ztotožnit nelze; stěžovatelé mají za to, že procesní pravidlo, jež jim znemožňuje navrhnout provedení některého důkazu, platí toliko z hlediska projednávání viny obžalovaného, nicméně v dané věci (v odvolacím řízení) byl předmětem přezkumu pouze výrok o náhradě škody, pročež mělo být postupováno jako ve sporném občanskoprávním řízení.
Stěžovatelé zdůrazňují, že by projednávaná ústavní stížnost neměla být odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že dosud neuplatnili právo na zbylou část nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení, a podrobně zdůvodňují, v čemž jsou obě dotčená řízení odlišná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Se zřetelem k uvedeným zásadám dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
O skupině námitek zpochybňujících závěr odvolacího soudu o spoluzavinění usmrcení D. R. platí, že stěžovatelé - toliko - předjímají, jak soud v občanskoprávním řízení, na které byli odkázáni, tuto otázku posoudí, přičemž je zjevné, že ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. odůvodněním rozhodnutí vydaném v trestním (adhezním) řízení vázán nikterak nebude (viz mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 2685/09
); pokud by přitom Ústavní soud tuto otázku věcně posoudil dříve, než se pro ni otevře prostor v občanskoprávním řízení, nepřípustně by zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů. Tomu odpovídá odmítnutí ústavní stížnosti jako předčasné, s poukazem na nevyčerpání adekvátních procesních prostředků, a tedy i nepřípustné podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 413/01
,
II. ÚS 431/04
,
I. ÚS 612/04
,
IV. ÚS 87/05
a
IV. ÚS 1673/09
).
Přisvědčit však není možno stěžovatelům ani v té části ústavní stížnosti, v níž dovozují, že mělo být vyhověno jejich důkazním návrhům, neboť obecné soudy zjevně postupovaly striktně v intencích ustanovení § 215 odst. 2 tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, s. 1719). Argumentují-li přitom stěžovatelé, že toto ustanovení trestního řádu se vztahuje toliko k otázkám viny a trestu, nikoliv však k otázkám náhrady škody, zjevně přehlížejí, že smyslem adhezního řízení je přiznat poškozeným náhradu škody v rozsahu, jenž poškozeným nepochybně náleží na základě výsledků dokazování provedeného právě při posuzování viny, a důkazní návrhy stěžovatelů naopak směřovaly evidentně nad tento rámec (což platí i o jimi dovolávaném znaleckém posudku Ing. V. Ch.). Základní práva stěžovatelů tak napadenými soudními rozhodnutími zasažena být nemohla.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných, přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu