Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3504/10 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3504.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses prisoner's claim that detention facility rules violate right to health care choice.

Numero d'incarto III.ÚS 3504/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a prisoner in escape custody against restrictions on his right to choose a doctor. The petitioner argued that denying approval for escort to an external hospital violated his right to health care and the presumption of innocence, while the state contended that medical care remains the facility's responsibility. The court ruled that the Constitution does not guarantee a right to choose a doctor and that the statutory restrictions have a rational basis linked to the legitimate aim of restricting individual liberty during criminal proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 30 Ústavy; Art. 13 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The right to health care is a social right subject to statutory limits, and the Constitution does not guarantee an unrestricted right to choose a physician, allowing reasonable restrictions based on legitimate public interests.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to health care prisoner rights choice of physician constitutional complaint detention facility presumption of innocence proportionality test

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 83 Ústavy České republiky
Art. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb.
Posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č.
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 20 odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb.
ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby) stěžovatel ani netvrdil.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., JUDr. Tomášem Machem LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 21, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vězeňské služby České republiky, věznice Plzeň, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve slově "vazby", takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že tím, že nebyl dán souhlas s eskortou "z útěkové vazby" do zdravotnického zařízení k provedení vyšetření a stanovení léčebných postupů, bylo "stran Krajského soudu v Plzni" nepřiměřeně zasaženo do jeho práva na ochranu zdraví a "toto právo porušeno" (I.) a že neumožněním "přístupu k lékaři dle jeho volby stran Vězeňské služby České republiky" nastal co do zásahu a porušení jeho práv důsledek shodný (II.); současně má Ústavní soud uložit jak Krajskému soudu v Plzni tak Vězeňské službě České republiky zdržet se zásahu do tohoto práva a počínat si tak, aby "mohlo v rámci přiměřenosti docházet k výkonu (jeho) práva na ochranu zdraví (III., IV.). Posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 20/1966 Sb.") ve slově "vazby" (V.).

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel ("jsoucí v útěkové vazbě") požádal Krajský soud v Plzni a ředitele Věznice Plzeň o udělení souhlasu s eskortou do Městské nemocnice Duchcov k lékařským vyšetřením za účelem zhotovení odborného vyjádření k jeho zdravotnímu stavu, resp. potvrzení či vyvrácení existence těžké nemoci ve smyslu ustanovení § 325 odst. 1 trestního řádu. Předseda senátu Krajského soudu v Plzni podáním ze dne 9. 11. 2010 stěžovateli sdělil, že sledování zdravotního stavu stěžovatele je v kompetenci zdravotnického zařízení Vězeňské služby ČR, a proto souhlas neuděluje; ředitel Věznice Plzeň jej pak přípisem ze dne 18. 11. 2010 informoval, že lékař této věznice je schopen zajistit požadované vyšetření a že "v nejbližší době bude objednán na kardiologické vyšetření".

Stěžovatel žádá zrušení ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. ve slově "vazby", neboť podle jeho názoru nepřiměřeně omezuje právo na volbu lékaře, a tuto "nepřiměřenost" shledává v tom, že oproti osobě v zabezpečovací detenci či ve výkonu trestu se vůči osobě ve vazbě uplatňuje presumpce neviny a nelze ji obdobně omezovat ve vztahu k ochraně zájmů společnosti. Práva na volbu lékaře se dovolává proto, že ve věznici absentuje k jeho onemocněním specializované pracoviště a k lékaři, který jej bude vyšetřovat, musí mít vztah důvěry.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nebrojí primárně proti opatřením výše označených orgánů ("nedáním" souhlasu s jeho eskortou), nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb.; ve skutečnosti totiž nekritizuje neústavní interpretaci tohoto ustanovení, nýbrž zpochybňuje ústavní konformitu předpisu (ustanovení), který byl aplikován.

Stěžovatelova argumentace však neobstojí.

Článek 31 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví a že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Nic více; především zde není zakotveno i "právo na volbu lékaře", jež stěžovatel pro sebe reklamuje. Jinak řečeno, toto právo ústavněprávní ochrany nepožívá, a to platí logicky i o výjimkách, jež z jeho proklamace v § 9 odst. 2 zákona č. 20/1960 Sb. totéž ustanovení činí výjimky, pakliže nejsou výrazem porušení jiného ústavněprávního principu. O takovou situaci však v daném případě nejde očividně, neboť tyto výjimky mají zjevnou racionální základnu (rezultují zákonné omezení individuální svobody) a v testu ústavnosti prima facie obstojí. Vyloučení práva na volbu lékaře u osob, jejichž svoboda je omezena v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, má své rozumné opodstatnění a není zcela zjevně nepřiměřené sledovanému účelu.

V širší (obecné rovině) je přiléhavé k právu na ochranu zdraví poznamenat, že jakožto práva sociálního se je lze domáhat pouze v mezích zákona, který toto právo upravuje (srov. článek 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž zde platí, že v testu ústavnosti uspěje již taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález

Pl. ÚS 83/06

odst. 185, vyhlášen pod č. 116/2008 Sb., též N 55/48 SbNU 629).

Právo na volbu lékaře tedy není bezbřehé a podléhá i jiným omezením, z nichž některá mají obecnou působnost, kupříkladu viz volbu pouze takového lékaře, který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, jejímž pojištěncem je konkrétní fyzická osoba (k ústavní konformitě srov. usnesení III. ÚS 373/05), jiná se vztahují pouze na určité skupiny osob, jmenovitě vojáky, žáky vojenských škol, osoby v poměrech závodní preventivní péče či ty, jejichž zdravotní stav je posuzován pro účely poskytnutí dávek a mimořádných výhod (srov. ustanovení § 9 odst. 2 věta druhá a odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu).

Návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu ve slově "vazby"je proto zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").

Ku shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity těch "zásahů veřejné moci", jež mají podobu aktů, jimiž stěžovateli nebyl udělen souhlas s eskortou do jiného zdravotnického zařízení, než kterým disponuje Vězeňská služba ČR. Konkrétní skutkový základ pro neodkladné zajištění zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení umístěném v jiné věznici či ve zdravotnickém zařízení mimo věznici (srov. ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby) stěžovatel ani netvrdil.

Senát Ústavního soudu proto i v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu