Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2151/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2151.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on criminal conviction due to lack of evidence and procedural exhaustion.

Numero d'incarto IV.ÚS 2151/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a woman convicted of aiding credit fraud. She argued that lower courts failed to address specific defense objections, ignored the presumption of innocence, and allowed the trial to drag on for over five years. The Court ruled that the evidence was sufficient to prove guilt and that the length of proceedings had already been addressed through available compensation claims, rendering the constitutional remedies inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 36 odst. 1 Listiny; Art. 38 odst. 2 Listiny; Art. 6 odst. 1 Úmluvy: Constitutional complaints regarding insufficient evidence or excessive trial duration are inadmissible if the applicant has not exhausted other legal remedies such as civil compensation claims.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint presumption of innocence length of proceedings criminal conviction exhaustion of remedies evidence evaluation civil compensation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
1 Úmluvy), v již skončených věcech odmítá jako nepřípustné podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Veletržní 10, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 5 To 505/2009 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 8. 2009 čj. 2 T 166/2004-325 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

Stěžovatelka uvedla, že byla uznána vinnou trestným činem účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a § 250b odst. 1, 3 tr. zákona, kterého se měla dopustit shrnutě vyjádřeno tím, že dne 22. 1. 2003 podepsala a razítkem společnosti Majitour, s. r. o., potvrdila, že I. K. byla zaměstnána u této společnosti s aktuálním výdělkem 13 271 Kč, ačkoliv jmenovaná zde zaměstnána nebyla a takového výdělku nedosahovala; toto potvrzení I. K. předložila při uzavírání smlouvy o úvěru s Komerční bankou, a. s.; na základě této smlouvy byl jmenované v březnu 2003 poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a povinnost zaplatit s již odsouzenými T. H. a I. K. společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a. s., na náhradě škody částku 138 264,50 Kč. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, že se nezabývaly konkrétními námitkami obhajoby, neprovedly další jí navržené důkazy a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť závěry znaleckého posudku nebyly zcela jednoznačné a výpověď spoluodsouzené K. nebyla podepřena dalším důkazem. Poukázala také na to, že trestní řízení trvalo déle než pět let, což je v jejím případě nutno považovat za dobu neúměrně dlouhou.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Prostějově po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem; z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud vycházel při zjištění skutkového stavu nejen z výpovědi stěžovatelky, spoluobžalované I. K. učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení a písmoznaleckého posudku Mgr. N. T., ale i z výpovědi spoluobžalovaného T. H., svědka M. Z., pracovníka Komerční banky, a. s., a z listinných důkazů. Okresní soud se v rámci hodnocení důkazů zabýval i věrohodností výpovědí obou spoluobžalovaných a po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru o vině stěžovatelky v rozsahu, jak shora uvedeno. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně zamítl s odůvodněním, že o skutkovém stavu věci nebyly důvodné pochybnosti a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatelky, byť opřenou o čl. 36 odst. 1 Listiny, tvořil její nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.

Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, byly judikaturou Ústavního soudu definovány zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Za ně Ústavní soud označil jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález

III.ÚS 177/04

, publ. in Sb. n. u., sv. 33, str. 377). První a druhá skupina případů na stěžovatelův případ zjevně nedopadá, pod třetí skupinu spadají případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (

III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

IV. ÚS 570/03

- Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sv. 4 str. 255, sv. 31 str. 165, sv. 33, str. 377 a další). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově je zřejmé, že soud ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také, proč neuvěřil obhajobě a jak hodnotil věrohodnost výpovědí I. K. a T. H.; je z něho i zřejmé, že závěry písmoznaleckého posudku obhajobu stěžovatelky nepodpořily. Odvolací soud potvrdil správnost zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro dokazování, z čehož lze dovodit, že provedení dalších důkazů nebylo třeba; odvolací soud potvrdil i správnost právní kvalifikace skutku. Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu.

Námitku stěžovatelky o porušení zásady "in dubio pro reo" Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť s ohledem na výsledky hodnocení provedených důkazů nebyl pro aplikaci této zásady dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.

Kritikou délky řízení za situace, kdy toto již bylo pravomocně ukončeno, se Ústavní soud nezabýval. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl změněn zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí a § 31a), Ústavní soud ústavní stížnosti namítající porušujících práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), v již skončených věcech odmítá jako nepřípustné podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném [srov. nález

sp. zn. IV.ÚS 2519/07

, publ. in Sb. n. u., sv. 48 str. 205 (210)].

Ústavní soud neshledal napadená rozhodnutí v rozporu s komplexem práv stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K odstranění vady plné moci, umožňující v rozporu s ustanovením § 29 věty druhé téhož zákona ustanovení více substitutů, Ústavní soud stěžovatelku ani jejího právního zástupce nevyzýval, neboť opačný postup by byl ryzím formalismem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. února 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu