Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory legal representation requirement under § 30 ust. 1. Law on Constitutional Court.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court decision because the applicant failed to comply with the mandatory requirement for qualified legal representation. The applicant argued that securing a lawyer was impossible within the extended deadline, but the Court emphasized that the law imposes an absolute obligation without differentiation based on the type of proceeding or the applicant's qualifications. Consequently, the Court ruled that it could not substantively examine the complaint without proper representation and explicitly declined to consider the applicant's request to revoke the relevant statutory provision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the applicant fails to provide qualified legal representation, as this is a mandatory condition applicable without differentiation regarding the type of proceeding or the applicant's legal qualifications.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. H., bez právního zastoupení, směřujícího proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2010, č. j. Ncp 427/2010-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 10. prosince 2010 blanketní podání stěžovatele, kterým brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2010, č. j. Ncp 427/2010-58.
2. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - stěžovatel nebyl právně zastoupen, z ústavní stížnosti nebylo patrno, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který byl k ochraně práva použit atd., vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění těchto vad, k čemuž mu stanovil lhůtu 10 dnů od doručení výzvy. Na základě žádosti stěžovatele prodloužil Ústavní soud tuto lhůtu o dalších 15 dnů. Stěžovatel dopis s oznámením o prodloužení lhůty převzal na poště dne 24. ledna 2011, takže lhůta pro odstranění vad uplynula v úterý 8. února 2011. Téhož dne obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel mj. sděluje, že si nemohl ve lhůtě zajistit právní zastoupení, a proto mu nezbylo, než aby odůvodnění ústavní stížnosti sepsal sám. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud již ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 jasně vyjádřil, že smyslem a účelem § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Jestliže stěžovatel tuto nutnou podmínku pro řízení o ústavní stížnosti nesplnil, nemohl se Ústavní soud jeho podáním věcně zabývat. Stěžovateli přitom byla dána dostatečně dlouhá doba, aby si právní zastoupení zajistil.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula (nejpozději v úterý 8. února 2011) a navrhovatel k výzvě Ústavního soudu vytýkané vady neodstranil.
5. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by se nemohl zabývat, ani kdyby byla splněna podmínka povinného zastoupení, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o právním předpise, kterým se při svém rozhodování řídí (tedy zákon o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj