Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 333/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.333.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as it is not a further instance for reviewing ordinary court decisions.

Numero d'incarto I.ÚS 333/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against rulings from the Supreme Court and Regional Court. The applicant argued that lower courts incorrectly declared an execution title unenforceable, violating his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined that the Constitutional Court is not a further instance in the ordinary judicial system and lacks jurisdiction to review the application of simple law unless a fundamental right is violated.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not function as a further instance for reviewing ordinary court decisions and will not examine the correctness of simple law application unless a fundamental right is infringed.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction ordinary court review fundamental rights violation execution title enforceability constitutional complaint dismissal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem Vrchovecká 74/2, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4759/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 26 Co 784/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 3. 2. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 12 Nc 237/2007, kterým byla na návrh stěžovatele nařízena exekuce vůči povinné, tak, že tento návrh zamítl a zároveň uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto, když dovolací soud dospěl k závěru, že jestliže výrok soudu, jímž schválil smír uzavřený mezi účastníky, umožňuje každému z jeho účastníků - a objektivně i soudu - vyložit sporné ujednání (minimálně) třemi možnými způsoby, není rozsah a obsah závazků vymezen dostatečně určitě a toto rozhodnutí tudíž není materiálně vykonatelné.

Argumentace stěžovatele vychází z toho, že závěry obecných soudů o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu jsou elementárně nesprávné, když jsou v naprostém rozporu s textem exekučního titulu, který není možno interpretovat jinak, než-li tvrdí stěžovatel a než-li to správně učinil soud I. stupně, když exekuci nařídil. Obecnými soudy provedená interpretace této právní otázky extrémně vybočuje z mezí hlavy páté (zřejmě Listiny) a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v důsledku toho nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn. III. ÚS 321/03

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení

sp. zn. I. ÚS 358/10

ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2011

Vojen Güttler

předseda senátu