Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2830/10 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2830.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights in land restitution case. The court rejects the claim that the lower courts' application of the land law barrier was arbitrary or procedurally flawed.

Numero d'incarto III.ÚS 2830/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a land restitution claimant against the Supreme Court's decision. The claimant argued that the lower courts incorrectly applied a statutory barrier preventing the return of land due to a lack of functional connection to a building, citing procedural errors and conflicting jurisprudence. The court ruled that the lower courts did not act arbitrarily, as they relied on established factual findings and correctly interpreted the law, thereby upholding the principle of legal certainty in restitution cases.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court holds that a lower court's application of a statutory barrier to land restitution, based on factual findings regarding the lack of functional connection to a building, does not constitute an arbitrary exercise of power or a violation of the right to a fair trial, provided the reasoning is logically derived from the established facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
land restitution statutory barrier functional connection fair trial rights arbitrary decision procedural error legal certainty

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
§ 245 občanského soudního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti J. R., zastoupené Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2174/2010 ze dne 14. 7. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadá v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu.

Označeným rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 4/2009 ze dne 9. 11. 2009. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 8 C 259/2004 ze dne 30. 6. 2008 (kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, směřující proti rozhodnutí správního orgánu - Pozemkového úřadu ze dne 27. 9. 2004, jímž uvedený orgán rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí) tak, že žaloba o určení, že stěžovatelka je vlastnicí tam označených pozemků se zamítá. Otázka důvodnosti restitučního nároku stěžovatelky, opírajícího se o zákon č. 229/1991 Sb., byla vyřešena již v předchozím řízení, restituční nárok stěžovatelky byl uznán co do základu důvodným, když bylo zjištěno, že předmětné pozemky převedla v tzv. rozhodném období na stát kupní smlouvou, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nevyhovění žalobě stěžovatelky bylo odůvodněno překážkou bránící vydání pozemků, uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

V dovolacím řízení zahájeném z podnětu dovolání stěžovatelky proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Za relevantní pro právní posouzení věci považoval dovolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, část nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 78/98

, v němž Ústavní soud dovodil, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky. S odkazem na vlastní judikaturu i právní teorii pak učinil závěr, že stěžovatelce se správnost rozsudku odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit, přitom poukázal na to, že závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, stojící na přilehlém stěžovatelkou nepožadovaném pozemku, s níž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a lesního využití, je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným, a odvolací soud jej učinil na základě výsledků opakovaného dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních. Za důvodnou nepovažoval dovolací soud ani námitku o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve v této věci vydaným nálezem Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 571/99

, jež meritorně spočívá na posouzení otázky možnosti restituce již privatizovaného majetku, které nezpochybnil ani odvolací soud, vycházeje ovšem ze závěru o existenci překážky podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pokud se v uvedeném nálezu Ústavní soud okrajově zabýval i touto otázkou, pak pouze ve vztahu k tehdy učiněným skutkovým zjištěním. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále dovolací soud uvedl, že brání-li vydání pozemků již překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stávají se právně nezávažnými i okolnosti o stěžovatelkou zpochybňovaném převodu komplexu nemovitostí (uceleného rekreačního areálu) na jinou osobu. K poukazu stěžovatelky na další nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 277/99

a

IV. ÚS 176/03

dovolací soud odkázal na odlišné skutkové okolnosti případů s tím, že jde o srovnání nepřípadné.

Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka napadenému rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího vytýká nerespektování nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 571/99

, nesprávný výklad aplikovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, oponuje závěru soudu, že u předmětných pozemků jde o jeden funkční celek, a poukazem na konkrétní situaci na předmětných pozemcích, kterou popisuje, i charakter na nich postavených podle znaleckého posudku přenosných chatek (z nichž některé byly na pozemky umístěny po účinnosti zákona o půdě) zpochybňuje soudem provedené srovnání s tělovýchovným zařízením a poukazuje také na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2896/09

, zdůrazňující nutnost sledování naplnění cílů restitučních zákonů, a to v prvé řadě reálným vydáním majetku oprávněným osobám. Poukazuje také na to, že veškeré pozemky kolem jsou v jejím vlastnictví, jde o pozemky lesní a parcely, o něž v dané věci jde, má možnost rovněž zalesnit. Kromě uvedeného pak obecným soudům vytýká i procesní pochybení spočívající v připuštění firmy JESI Dolní Bečva v daném řízení na žalované straně jako vedlejšího účastníka. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí závěrů Ústavního soudu v rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 2896/09

, jehož se stěžovatelka dovolává. Primárním kasačním důvodem uvedeného nálezu byl, jak třeba také připomenout, nedostatečně zjištěný skutkový stav, opomenuté důkazy a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené věci. Obecně Ústavní soud v tehdejším nálezu, obdobně jako ve své předchozí judikatuře, mj. zdůraznil, že vůdčím principem v restitučních věcech musí být vždy účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují, a pokud, jak zároveň dále dodal, to zákon nevylučuje. V posuzované věci však odvolací i dovolací soud - na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k závěru o nutnosti aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které je zákonem stanovenou překážkou reálného vydání původního pozemku. Dovolací soud také řádně vysvětlil, proč nepřisvědčil námitce stěžovatelky o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve v této věci vydaným nálezem Ústavního soudu. Rozhodnutí jmenovaných soudů tak nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry odvolacího a dovolacího soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývala (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení čl. čl. 11 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v připuštění vedlejšího účastenství firmy JESI Dolní Bečva, a. s. v tomto řízení, které bylo vedeno podle části páté o. s. ř., když i v tomto směru možno odkázat na zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který i na tuto námitku stěžovatelky reagoval, a to poukazem na ustanovení § 245 o. s. ř. o přiměřeném použití ustanovení části první až čtvrté o. s. ř., jakož i tím, že uvedená firma právní zájem na výsledku řízení osvědčila.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu