Constitutional Court dismisses lawyer's complaint on fee calculation as no fundamental rights violation occurred.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against the lower courts' decision to reduce his legal fees. The lower courts analogously applied rules for guardians to calculate fees because the lawyer acted against his client's wishes, arguing this was not arbitrary. The Court ruled that the lower courts' reasoning was constitutionally sound and did not infringe upon the lawyer's fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if it merely disputes legal conclusions without demonstrating a violation of fundamental rights, and courts have discretion to adjust fees based on case specifics without acting arbitrarily.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, čj. 16 Co 368/2010 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Kladně zamítl žádost žalobce Ing. F. N. o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2007 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a ustanovil jeho zástupcem pro řízení stěžovatele. Jednalo se o řízení o náhradě škody vůči státu, které bylo následně přeneseno k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel poté vyúčtoval odměnu ve výši 387.600,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, přiznal stěžovateli odměnu ve výši 3.600,- Kč a Městský soud v Praze, shora označeným usnesením, usnesení obvodního soudu potvrdil.
Postup obecných soudů, které stěžovateli nepřiznaly vyúčtovanou odměnu v plné výši, považuje stěžovatel za zásah do svého základního práva podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel vyúčtoval odměnu v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., přičemž vycházel z tarifní hodnoty věci, jak to vyplývá z textu tohoto předpisu. Obvodní soud však odměnu v účtované výši nepřiznal s odůvodněním, že čistě formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci. Proto odměnu přiznal analogicky podle § 150 OSŘ pouze jako opatrovníkovi účastníka. Městský soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a jeho usnesení potvrdil.
Závěry soudů obou stupňů považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Stěžovatel byl žalobci ustanoven jako zástupce, nikoliv opatrovník. Z toho vyplývá určitý právní vztah mezi ustanoveným zástupcem a státem. I když ustanovení § 150 OSŘ umožňuje soudům moderovat výši nákladů řízení, použití tohoto ustanovení v daném případě zakládá libovůli, která je nepřípustná. Stěžovatel v průběhu řízení řádně poučil žalobce o malé šanci na úspěch v daném sporu. Žalobce však trval na podané žalobě, stěžovateli proto nezbylo než ve vedení sporu pokračovat. Ustanovený zástupce nemůže jít proti přání klienta a vzít žalobu zpět nebo ji omezit bez souhlasu klienta. Vystavil by se tím přinejmenším kárnému řízení ze strany České advokátní komory.
Z obsahu předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2007, čj. 24 Co 558/2007 - 94, bylo žalobci (jednalo se o žalobu proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody ve výši 50 milionů Kč) přiznáno osvobození od soudních poplatků a jako advokát mu byl ustanoven stěžovatel. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 59 (dále jen "obvodní soud"), byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, čj. 16 Co 122/2010 - 76, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Poté stěžovatel předložil obvodnímu soudu své vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů. Požadoval celkem 387.600,- Kč, z toho odměna činila za šest úkonů právní služby podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem 385.800,- Kč (za jeden úkon účtoval 64.300,- Kč, neboť vycházel z hodnoty sporu ve výši 50 milionů Kč) a náhrada hotových výdajů 1.800,- Kč za šest režijních paušálů po 300,- Kč.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2010, čj. 21 C 89/2008 - 81, byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel učinil úkony právní služby tak, jak jsou popsány v jeho vyúčtování. Poté se zabýval otázkou tarifní hodnoty předmětu sporu. Pokud žalobce požadoval po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 50,000.000,- Kč z titulu náhrady škody, je tato částka, ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., tarifní hodnotou, a sazba mimosmluvní odměny by tedy činila 64.300,- Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že stěžovatel provedl v řízení šest úkonů právní služby, náležela by mu formálně odměna v jím vyúčtované výši.
Po zvážení všech relevantních okolností dané věci dospěl obvodní soud k závěru, že čistě formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. by v daném případě vedla k nespravedlivému řešení věci. I když jde o problém zákonodárce, který na takovou skutečnost nepamatoval, je nepřijatelné, aby ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu až statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a kde není žádné omezení výše nároku, který může žalobce požadovat, i když tento nárok může být od počátku zcela absurdní. V této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1126/07
, podle něhož právo nelze interpretovat čistě formálně a mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky.
Proto obvodní soud přikročil k analogické aplikaci ustanovení § 150 OSŘ, neboť se jedná o prakticky totožnou situaci jako v případě, kdy soud rozhoduje o náhradě nákladů podle § 151 OSŘ a určuje výši odměny za zastupování advokátem. Poukázal na to, že možnost analogické aplikace ustanovení § 150 OSŘ připustil i Ústavní soud v již citovaném rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 1126/07
. Obvodní soud dovodil, že pokud může neaplikovat podzákonný předpis a rozhodnout přímo na základě zákona, tím spíše může zvážit, zda výše odměny za zastupování zákonným zástupcem, vyplývající z podzákonného předpisu, je rozumná či nikoli, ve vztahu k účelu zákonné regulace.
Obvodní soud zdůraznil, že § 150 OSŘ nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, ale jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Proto úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 191/06
. Dále argumentoval tím, že pokud je v řízení účastníkovi ustanoven zástupce podle § 30 OSŘ, musí být splněny dvě zákonné podmínky. Jednak předpoklady pro osvobození účastníka od soudních poplatků, jednak nutnost ochrany jeho zájmů. Skutečnost, že je k ochraně zájmů účastníka třeba ustanovit mu zástupce, se blíží důvodům k užití příbuzného institutu opatrovníka v případech, kdy účastník není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Nové platné znění OSŘ v § 31 výslovně staví opatrovníka a ustanoveného zástupce zcela na roveň. Opatrovník i ustanovený zástupce jsou tak velmi příbuzné instituty sloužící k ochraně práv účastníků.
Vyhláška č. 177/1996 Sb. obsahuje v § 9 odst. 5 zvláštní ustanovení pro přiznávání odměny opatrovníkovi a stanoví, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení za podmínek tam stanovených, se považuje za tarifní hodnotu částka 500,- Kč. I když lze tuto částku považovat za poměrně nízkou, neshledal soud žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl, v zásadě za stejnou práci jako opatrovník, dostat odměnu o několik řádů vyšší.
Uvedené skutečnosti vedly obvodní soud k závěru, že v daném případě nelze při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce - advokáta - vycházet čistě formálně z textu vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť to by vedlo, posuzováno v kontextu všech okolností daného případu, k odměně ve výši zcela neodpovídající okolnostem posuzovaného případu. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu stejnou, jaká by v daném případě příslušela ustanovenému opatrovníkovi. V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2684/09
a na usnesení Městského soudu v Praze čj. 53 Co 577/2009 - 103.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil poté, co se v podstatě ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Konstatoval, že není-li nárok na náhradu škody či nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. důvodný proto, že se v řízení ukáže, že nejsou dány předpoklady pro úspěch takové žaloby, pak pro účely určení odměny ustanovenému zástupci nelze vycházet z toho, že předmětem sporu byla částka, jejíž zaplacení žalobce v řízení požadoval. Lze proto analogicky dovodit, že práce ustanoveného zástupce je svým charakterem obdobná práci ustanoveného opatrovníka. Je proto namístě postupovat při určení výše odměny ustanoveného zástupce podle § 30 odst. 2 OSŘ v těchto případech analogicky jako při určení odměny opatrovníku ustanovenému podle § 29 odst. 3 OSŘ, jak učinil soud prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností té části řízení před soudy obou stupňů, ve kterém rozhodoval o odměně stěžovatele, jako advokáta ve zmíněné věci.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obou stupňů jsou ústavně zcela konformní. Zejména obvodní soud se danou otázkou velmi podrobně zabýval a úspěšně se s ní vypořádal. Vycházel z platné právní úpravy i judikatury Ústavního soudu a dospěl po posouzení všech aspektů daného případu k závěrům, které pečlivě a přesvědčivě odůvodnil a k nimž Ústavní soud v podstatě nemá co dodat. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné prvky svévole.
V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud poměrně podrobně zrekapituloval podstatné části z argumentace stěžovatele a z argumentace obecných soudů, aby tak poukázal na absurdnost postoje stěžovatele, jehož základním cílem je získat z daného sporu co největší majetkový prospěch. Tato snaha, byť cudně zakryta jakýmsi právním převlekem, nemůže požívat žádné obecně právní, natožpak ústavně-právní ochrany. Jako advokát, u něhož lze předpokládat alespoň elementární znalosti judikatury obecných soudů v oblasti řízení o náhradu škody, mohl předpokládat výsledky sporu, ve kterém byl jako advokát ustanoven. Jeho profesionalita se měla projevit při projednávání vlastní žaloby, zejména v poskytování kvalitních právních informací svému klientovi, a nikoli při "vyúčtování odměny".
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu