Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3732/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3732.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court's assessment of vehicle rental costs in a minor insurance dispute.

Numero d'incarto II.ÚS 3732/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a claimant against a district court's judgment in a minor insurance dispute. The claimant argued that the court improperly rejected a claim for vehicle rental costs exceeding market rates without sufficient reasoning or procedural safeguards. The court found the complaint baseless because the lower court's decision was clearly reasoned, the dispute involved only a small sum, and the claimant's arguments would have required the court to pre-judge its own decision.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints in minor civil disputes are inadmissible unless there is an extreme deviation from standard procedures or a substantial injury to fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint minor civil dispute procedural fairness fundamental rights substantial injury vehicle rental costs insurance liability

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu
§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Je to tedy spor, který se podle stávajícího znění občanského soudního řádu [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1732, 266 01 Beroun, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. října 2010, č. j. 18 C 232/2010-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že obecný soud v řízení porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. října 2010, č. j. 18 C 232/2010-44, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) zaplacení částky ve výši 5.358 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za náklady vynaložené na zapůjčení náhradního vozidla za vozidlo, které bylo poškozeno v důsledku dopravní nehody, jejímž viníkem byl řidič vozidla, jehož provozovatel byl v době vzniku škody pojištěn pro případ odpovědnosti u žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný jako pojistitel škůdce má povinnost hradit za škůdce skutečnou škodu vzniklou v důsledku škodné události, a to v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů, tedy takových nákladů, které odpovídají obvyklé ceně v daném čase a místě. Jednání žalobce, který si vypůjčil vozidlo za sazbu, která poněkud vybočuje z ceny obvyklé (neboť zahrnovala i poskytnutí právní a organizační pomoci v souvislosti s nehodou), stanovené znaleckým posudkem, hodnotil soud jako neúčelné a vedoucí k neúčelnému zvýšení vzniklé škody. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil účelnost a oprávněnost jím uplatňovaného nároku, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo postupem obecného soudu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soud učinil skutkový závěr neodpovídající provedeným důkazům a takto učiněný skutkový závěr následně nesprávně právně posoudil. Podle názoru stěžovatele soud nikterak nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o zvýšení rozsahu škody a v čem konkrétně stěžovatel pochybil. Stěžovatel dále považuje za nedostatečné samotné odůvodnění rozsudku. Dále namítá procesní pochybení ze strany soudu spočívající v tom, že neposkytl stěžovateli prostor k uplatnění jeho procesních práv. Podle stěžovatele měl soud i s ohledem na jednoinstančnost soudního řízení informovat, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil a zda považuje skutková tvrzení stěžovatele za dostatečně prokázaná.

III. 4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. V dané věci se jedná o spor o částku ve výši 5.358 Kč. Je to tedy spor, který se podle stávajícího znění občanského soudního řádu [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ve znění od 1. července 2009] řadí mezi spory bagatelní. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 1295/09

,

sp. zn. III. ÚS 3021/09

nebo

III. ÚS 3119/09

).

7. V intencích naznačených úvah posoudil Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí. Co se týče jednotlivých námitek neshledal je opodstatněnými. Obvodní soud pro Prahu 4 jasně, srozumitelně a poměrně podrobně vylíčil, z jakých skutkových zjištění vycházel a jeho právní závěry s nimi naprosto korespondují. Skutková zjištění byla pro posouzení věci naprosto dostačující. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že soud je povinen informovat účastníka, zda považuje určitá tvrzení za prokázaná. Poučovací povinnost soudu se však vztahuje pouze k nutnosti vylíčení rozhodných skutečností (§ 118a o. s. ř.) a nikoliv k nutnosti prokázání tvrzení. Stěžovatelem předestřená argumentace by vedla k tomu, že by soud předjímal svoje rozhodnutí, což by znamenalo porušení rovnosti účastníků řízení. V dané věci nelze spatřovat ani znaky libovůle v rozhodování ze strany soudu.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu