Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3500/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.3500.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court rulings on land ownership disputes.

Numero d'incarto IV.ÚS 3500/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by two ski club entities regarding civil court decisions on land ownership. The applicants argued that lower courts violated their fundamental rights by upholding a land transfer agreement without sufficient procedural guidance. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the lower courts acted within their judicial independence and did not exceed constitutional limits.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 81, 82, 83, 87 odst. 1 písm. d); Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy rozhodují v rámci své kompetence a jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu s fakty ani zásahem do základních práv.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal judicial independence land ownership dispute fundamental rights protection unconstitutional review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústava České republiky
Listina základních práv a svobod
zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
zákon č. 200/2012 Sb., občanský soudní řád

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ SKI KLUB Strakonice a 2/ Tělovýchovná jednota ČZ, oba se sídlem Strakonice, Máchova 108, zastoupených Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Strakonice, Sokolovská 980, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 1925/2010-552, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2010 č. j. 7 Co 2901/2009-525 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. srpna 2009 č. j. 6 C 221/2004-447, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva a svobody vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 221/2004 Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelé se žalobou podanou u soudu dne 8. prosince 2004 domáhali po žalovaných K. I., Pozemkovém fondu České republiky a po České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě uvedeným, na kterých je situován lyžařský vlek tak, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 19. srpna 2009 č. j. 6 C 221/2004-447 byla žaloba stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 2010 č. j. 7 Co 2901/2009-525 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, neboť stěžovatelům se nepodařilo zpochybnit platnost smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 10. října 1995, kterou uzavřel Pozemkový fond České republiky s K. I. dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Nejvyšší soud pak neshledal zákonné předpoklady přípustnosti stěžovateli podaného dovolání a dovolání usnesením ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 1925/2010-552 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle argumentovali, proč nepovažují rozhodnutí a interpretaci ve věci aplikovaných ustanovení zákona o půdě soudy za správné a předkládají Ústavnímu soudu své představy o tom, jak by měly soudy rozhodovat. Dále namítali porušení svých práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, ke kterým mělo dojít tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, i když z jiných důvodů než soud prvního stupně a stěžovatele nepoučil dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím a dovolacím soudem a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávali, Ústavním soudem shledán nebyl, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy podrobně uvedly důvody, z nichž vycházely a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. V aplikaci a výkladu hmotně právních ustanovení právních předpisů, zejména zákona o půdě a občanského zákoníku, ani procesně právních ustanovení o. s. ř. neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. ledna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu