Constitutional Court dismisses appeal as Constitutional Court lacks power to review lower court fact-finding.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a criminal case. The applicant argued that evidence evaluation violated fair trial rights under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR. The Court dismissed the appeal because it lacks jurisdiction to review factual findings or standard legal interpretations absent extreme excesses.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court of the Czech Republic does not have the power to review the interpretation and application of simple law or the ascertainment of facts by ordinary courts, except in cases of extreme excesses.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele PhDr. V. Ž., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010 sp. zn. 3 To 46/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007 sp. zn. 46 T 5/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Obsahově a argumentačně napadl také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010 sp. zn. 8 Tdo 1452/2010, jímž byl v části jeho se týkající zrušen původní rozsudek Vrchního soudu v Praze (ze dne 11. května 2009 sp. zn. 3 To 46/2008), učiněn výrok dle § 265k odst. 2 tr. řádu, a jmenovanému soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To při vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu připínajícím se k § 66 písm. a) tr. zák., když ostatním námitkám obsaženým v dovolání Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Stěžovatel tvrdil, že označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To spatřuje jednak v tom, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy a dále v interpretaci v dané záležitosti relevantního právního rámce, tj. především (ve zněních pro posouzení věci rozhodných) ustanovení § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., § 43 odst. 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, § 318 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, čl. I. odst. 1, odst. 2 písm. a) Dohody o dovozu vzdělávacích, vědeckých a kulturních materiálů (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 102/1998 Sb.) a čl. I. odst. 1 Protokolu k této dohodě (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 103/1998 Sb.). Pro tyto v ústavní stížnosti podrobně rozvedené námitky, které jsou co do rozsahu shodné s obsahem stěžovatelova dovolání (jak i sám v návrhu konstatuje), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Totéž stran soudního řízení vztahuje se i ke zjišťování (z pohledu aplikovaných právních norem) relevantního skutkového stavu (nálezy
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
,
II. ÚS 418/03
a další).
S argumenty v ústavní stížnosti vznesenými se při posouzení dovolání stěžovatele z pohledu § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud, přičemž v rozsahu výhrad upínajících se k dokazování tak učinil v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
). V důsledku toho postačí na rozhodnutí Nejvyššího soudu jako ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Při shodném náhledu Ústavního soudu jeví se nadbytečným vyložené argumentační úvahy nesoucí se k závěrům soudu znovu toliko z formálních důvodů opakovat.
Pod aspektem ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším soudem není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
).
Pokud se týče výhrad stěžovatele týkajících se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Poukaz na takový exces dle názoru Ústavního soudu stěžovatel ve svých námitkách, nahlíženo na proces jako integrovaný celek (srov. kupř. i nález sp. zn. III ÚS 191/06), nepředkládá.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu