Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional violation in social security case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a claimant against administrative decisions denying her invalidity pension. The lower courts correctly relied on medical assessments showing a 60% decline in work capacity, which fell short of the 66% threshold for full invalidity. The Court ruled the complaint manifestly unfounded because the lower courts adequately evaluated evidence and did not violate constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint is manifestly unfounded if it does not objectively reach the level of constitutional protection, allowing dismissal without substantive review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené Mgr. Radkou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kolárova 647/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 Ads 17/2010-134, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2009, č. j. 19 Cad 194/2008-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 194/2008 se podává následující.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ostravě o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") o zamítnutí jejích žádostí o přiznání invalidního důchodu tak, že 1/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 13. 10. 2008, č. 525 701 349, zamítl a 2/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 10. 6. 2008, č. 525 701 349, jako podanou po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, odmítl. Ve vztahu k zamítavému výroku v odůvodnění uvedl, že na základě předložených důkazů a doplnění dokazování o srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně (z 22. 7. 2009) a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Hradci Králové (z 30. 10. 2009) dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky způsobil [dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitola XI, odd. B položka 4 písm. c)] celkem 60% (popř. 50%) pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zatímco pro uznání plné invalidity musí dojít k takovému poklesu nejméně o 66%, a ani zdravotní postižení dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, zjištěno nebylo; proto nelze žalobkyni k 13. 10. 2008 považovat za plně invalidní.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že rozhodování soudu o nároku na invalidní důchod se opírá především o odborné lékařské posouzení, přičemž soudu nepřísluší hodnotit jeho věcnou správnost, neboť k tomu nemá potřebné odborné lékařské znalosti. Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občana přísluší naopak Ministerstvu práce a sociálních věcí, jež pro tyto účely zřizuje jako své orgány posudkové komise; posudek posudkové komise je pak v řízení před soudem stěžejním důkazem, v důsledku čehož je třeba klást zvýšený důraz na "jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost" posudku, a tento požadavek je naplněn, vypořádala-li se posudková komise se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména pak s těmi, jež účastník v řízení namítal, a současně je v posudku obsažen náležitě odůvodněný a pro soud přesvědčivý posudkový závěr.
Případné chybějící nebo nepřesně formulované náležitosti posudku, způsobující naopak jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže přitom soud nahradit vlastní úvahou; proto správní soudy nemohou samy přikročit k posouzení zdravotního stavu účastníka řízení, a to ani na podkladě jím navrhovaných důkazů, jak tomu bylo i v dané věci. Nejvyšší správní soud s podrobným odůvodněním pak dospěl ke shodnému závěru jako soud krajský, že zdravotní stav stěžovatelky byl hodnocen "lékaři na základě zdravotní dokumentace", posudkové komise "se vypořádaly se všemi lékařskými nálezy a shodně určily rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu", a důvod k pochybnostem o jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti zpracovaných posudků zde není, jestliže zejména PK v Hradci Králové se v posudku (z 30. 10. 2009) "dostatečně obsáhle vyjádřila a své lékařské závěry přesvědčivě odůvodnila".
Za situace, kdy rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky bylo všemi posudkovými orgány shodně určeno a podřazeno pod příslušnou kapitolu a položky (výše označené) přílohy k aplikované vyhlášce, nepovažoval Nejvyšší správní soud ani rozdíl ve stanovení poklesu schopnosti její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, který z jednotlivých posudků vyplynul, za "takový rozpor, jež by vzbuzoval důvodné pochybnosti o správnosti učiněných závěrů", a který by současně mohl "vyvolat úvahy o případném dosažení 66% potřebných ... pro uznání plné invalidity"; z posudku PK v Hradci Králové se pak podává i to, že nebyly shledány žádné posudkově významné skutečnosti, jež by umožnily aplikaci (stěžovatelkou namítaného) ustanovení § 6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při hodnocení zdravotního stavu pro přiznání invalidního důchodu nebylo přihlédnuto k jejímu "nejzávažnějšímu postižení" a soudy se nezabývaly jí předloženými důkazy, resp. "vycházely nekriticky ze zpracovaných lékařských posudků". Podle stěžovatelky však posudky v její věci nebyly podány nezávislým soudním znalcem, nýbrž posudkovými komisemi, a to přesto, že platí, že "závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, stanoví soud znalce". Má tudíž za to, že posouzení jejího zdravotního stavu posudkovou komisí "nesplňuje podmínky nestranného a nezávislého posouzení ... neboť posudkové komise podléhají Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR a není zde zajištěna taková míra objektivity jako u soudně znaleckého posudku zpracovaného nezávislým znalcem".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že zejména krajský soudy porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že nepřihlédl k jí předloženým důkazům, její zdravotní stav nebyl posouzen znalcem ustanoveným soudem a ani Nejvyšší správní soud tyto vady neodstranil.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 359/05
). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že krajský soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy, resp. byly k námitkám stěžovatelky v řízení opatřeny (viz posudky PK MPSV ČR v Brně a PK MPSV ČR v Hradci Králové), a které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, přitom vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Oba soudy i adekvátně vysvětlily, že soudům v tomto řízení nepříslušelo neposuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, jakož i to - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzují posudky vypracované pro potřeby soudního řízení žádných pochyb co do jejich "úplnosti a přesvědčivosti".
Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo), tudíž v dané věci zjištěno nebylo. Oběma soudy přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
K tvrzení, že posudky pro účely řízení před správními soudy byly vypracovány toliko posudkovými komisemi a nikoliv ustanoveným nezávislým soudním znalcem, je přiléhavé uvést pouze tolik, že tuto námitku stěžovatelka (jak je patrno z vyžádaného soudního spisu) uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení obecnými soudy, zejména pak v kasační stížnosti; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu