Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to late notice of charge change in murder case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a change in the charge from attempted murder to extortion. The applicant argued that learning about the factual and legal reclassification only during the appeal hearing violated his right to a fair defense. The court found that the applicant was informed of the charges from the start, the change was made in his favor, and the lower courts acted within legal bounds.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed by an unentitled person or is obviously unfounded, as seen when a defendant's rights are not affected by judgments concerning co-defendants or when a favorable change of charge does not constitute a violation of fair trial rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21, AK Čechovský & Václavek a partn., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 360/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 7 To 93/2009, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 T 4/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti M. A. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť o úpravě skutkové věty a změně právní kvalifikace skutku se dozvěděl až v rámci veřejného zasedání o odvolání, resp. při vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. Proto nemohl uplatnit své námitky a argumenty, které by mohl proti skutkové větě i právní kvalifikaci vznést, a tím mělo být zkráceno jeho právo na řádnou obhajobu. Podle názoru stěžovatele se s touto námitkou nevypořádal ani Nejvyšší soud.
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ s dalšími dvěma obviněnými. Skutek spáchali tím, že v úmyslu usmrtit poškozeného Ch. S. G., přijeli dne 13. 11. 2007 ve 12.53 hod. na Václavské náměstí vozidlem zn. SEAT Leon a zaparkovali poblíž budovy Darex. Z vozidla vystoupili T. T. a stěžovatel. Oba poté odešli k vozidlu zn. Mercedes S - 320, zaparkovanému před budovou Darex. V tomto vozidle seděl na místě řidiče poškozený Ch. S. G. a na místě spolujezdce jeho přítelkyně O. L. T. T. sledoval situaci, stěžovatel se posadil na pravé zadní sedadlo a svojí přítomností celou akci zaštiťoval a zpočátku nedovolil svědkyni L. z vozidla vystoupit. T. T. se postavil k předním dveřím u řidiče a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil vystoupit z vozu. Mezitím k vozidlu přišel obžalovaný T. T., který, zatímco stěžovatel a T. T. poškozeného napadli, zasadil poškozenému devět bodných ran. Následně všichni z místa činu odjeli. Život poškozeného se podařilo zachránit jen včasným lékařským zákrokem. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolací soud na základě odvolání všech tří spolupachatelů, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu, i ve vztahu ke stěžovateli. Nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) TrZ spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 TrZ, neboť čin spáchal nikoli v úmyslu usmrtit poškozeného Ch. S. G., ale jeho prostřednictvím vyřídit a přinutit A. A. k respektování příkazů A. G. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele a spoluodsouzeného T. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a z toho vyplývajícího práva na řádnou obhajobu, neboť odvolací soud změnil skutkovou větu a právní kvalifikaci skutku, aniž by stěžovatel mohl na takto vzniklou situaci reagovat. Toto tvrzení je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je vhodné poukázat na obhajobu stěžovatele, resp. jeho obhájce, v níž uvádí, že na místě činu se v inkriminovanou dobu nenacházel a pokud ano, z provedeného dokazování nevyplývá jakákoli jeho fyzická aktivita vůči poškozenému a už vůbec ne úmysl jej usmrtit. V tomto směru odvolací soud přezkoumal odvoláním stěžovatele napadený výrok o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolání zčásti vyhověl.
Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovateli je kladeno za vinu jeho jednání ve vzájemné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými, kdy svojí přítomností zaštiťoval celou situaci na místě činu a dodával jí vážnosti z hlediska psychické a fyzické převahy tím, že si sedl do vozu poškozeného ke spolujezdkyni, které zpočátku nedovolil vystoupit. Následně spolu s obviněným T. T. poškozeného zadržovali do příchodu dalšího spoluobviněného T. T. Odvolací soud, po doplněném dokazování, dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatel a spoluobviněný T. přišli za poškozeným v úmyslu jej usmrtit a nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel poškozeného fyzicky napadl. Proto odvolací soud tato jednání ze skutkové věty vypustil a v návaznosti na dokazování a zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž bylo zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, aplikoval na jednání stěžovatele mírnější právní kvalifikaci, což se promítlo i ve snížení trestu zhruba o sedm let.
Není proto pravdou, že by stěžovateli nebylo zachováno právo na obhajobu a právo být seznámen s obviněním. Jak bylo shora uvedeno, z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel od zahájení trestního stíhání věděl jaké jednání je mu kladeno za vinu, přičemž zpřesněním skutkové věty, v souladu s výsledky dokazování, při zachování totožnosti skutku a následná změna právní kvalifikace, byla učiněna ve prospěch stěžovatele. Jeho procesní postavení se nijak nezhoršilo a nelze tedy hovořit o tzv. překvapivosti rozhodnutí.
Nejvyšší soud se zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání, zejména otázkou právní kvalifikace skutku v rozsahu, který je potřebný pro naplnění zásad spravedlivého procesu v jím vedeném řízení. Posuzováno v celkovém kontextu pravomocně ukončeného trestního řízení nelze než uzavřít, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny), v souladu s principy spravedlivého řízení při zachování práva na řádnou obhajobu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Přitom sama skutečnost, že soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy a v projednávané věci stěžovatel netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí obecného soudu. Pokud stěžovatel navrhl zrušení označených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších odsouzených a poškozených, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu