Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2800/07 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2800.07.3 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against bankruptcy proceedings halt due to unpaid deposit, citing lack of constitutional violation.

Numero d'incarto IV.ÚS 2800/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court decisions halting bankruptcy proceedings due to an unpaid deposit. The applicant argued that the courts violated her constitutional rights by applying bankruptcy laws contrary to established case law regarding deposit obligations. The court rejected this claim, noting that the specific circumstances differed from previous rulings where the applicant's inability to pay was temporary rather than indicative of total insolvency.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts logically explained the necessity of halting proceedings due to non-payment of a deposit, distinguishing the case from situations where temporary inability to pay does not justify suspension.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal bankruptcy proceedings suspension unpaid deposit requirement insolvency deposit obligation proportionality of deposit constitutional rights protection lower court review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court
§ 5 para. 1 of the Act on Bankruptcy and Arrangement
Art. 26 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Meteora, s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 89 K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 89K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007, jímž bylo z důvodu nezaplacení zálohy na náklady konkurzu zastaveno řízení o jejím návrhu na prohlášení konkurzu na její vlastní majetek, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007, jímž bylo rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrzeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci předchozího průběhu řízení vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy aplikovaly ustanovení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), v rozporu s jeho účelem, vymezeným judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (nálezy

sp. zn. II. ÚS 266/05

,

Pl. ÚS 35/2000

a

I. ÚS 654/99

) a že tak porušily její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.

IIa.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 89 K 62/2006 a vyjádření účastníků řízení.

Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 13. 12. 2006 u městského soudu návrh na prohlášení konkurzu na svůj majetek z důvodu předlužení dle § 1 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání. Městský soud usnesením č. j. 89 K 62/2006-8 ze dne 15. 1. 2007 vyzval stěžovatelku k zaplacení zálohy na náklady konkurzu (§ 5 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání) ve výši 20 000 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení, a poté, co stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, usnesením č. j. 89 K 62/2006-16 ze dne 1. 2. 2007 řízení zastavil. Usnesením vrchního soudu č. j. 1 Ko 101/2007-22 ze dne 27. 4. 2007 byla obě výše uvedená rozhodnutí městského soudu změněna tak, že se řízení nezastavuje a stěžovatelce byla stanovena nová desetidenní lhůta k úhradě zálohy, neboť bylo zjištěno, že městský soud zastavil řízení za situace, kdy usnesení o uložení povinnosti k úhradě zálohy doposud nenabylo z důvodu podaného odvolání právní moci. Jelikož stěžovatelka neuhradila zálohu na náklady konkurzu ani v nově stanovené lhůtě, městský soud usnesením č. j. 89 K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007 řízení zastavil (§ 5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání). Toto rozhodnutí vrchní soud usnesením č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007 potvrdil. Stěžovatelka dle zjištění obecných soudů disponovala v době podání návrhu kromě pokladní hotovosti ve výši 21,- Kč a bankovního zůstatku ve výši 359,03 Kč pohledávkami v celkové výši 157.759 Kč, splatnými v roce 2004.

IIb.

Městský soud k ústavní stížnosti stěžovatelky uvedl, že postupoval v souladu s ustálenou praxí. Po prohlášení konkurzu vznikají náklady za konkurzní podstatou, tzn. výdaje správce konkurzní podstaty a nárok na jeho odměnu; společníci stěžovatelky by neměli přenášet své platební povinnosti, s nimiž museli počítat, na stát, neboť by tak v podstatě zneužívali a zatěžovali státní rozpočet. Vrchní soud vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů v předmětném řízení nikterak nepochybily a neporušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu; při svém rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 403/2002 Sb. (nález

sp. zn. Pl. ÚS 36/01

ze dne 25. 6. 2002) a bral v úvahu rovněž ustálenou judikaturu, že není namístě řízení zastavit, jestliže dlužník nemá momentálně k dispozici požadovanou částku. Vrchní soud zdůraznil, že v nyní projednávané věci byl návrh na prohlášení konkurzu podán jednatelkou stěžovatelky vědomě až v okamžiku, kdy stěžovatelka zůstala zcela bez prostředků, a dále že výše zálohy nebyla tak vysoká, aby si jí stěžovatelka nebyla schopna opatřit, a to zejména vzhledem k tomu, že od doby splatnosti jejích závazků uplynuly v době podání návrhu na prohlášení konkurzu téměř čtyři roky.

Dle vrchního soudu slouží konkurzní řízení zahájené na návrh dlužníka v době, kdy tento již nemá žádný, popř. jen nehodnotný majetek, pouze jako prostředek, jak dosáhnout zániku dlužníka, a ve svých důsledcích nenapravitelně poškozuje věřitele. Za situace, kdy je zjevné, že v konkurzu nebudou k dispozici žádné finanční prostředky a při jeho zrušení by odměnu správce a jeho náklady hradil stát, se nenabízí jiné řešení než návrh na prohlášení konkurzu zamítnout dle § 12a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání.

Na takové rozhodnutí se pak váže povinnost konkurzního soudu podat návrh na výmaz dlužníka z obchodního rejstříku. Dle přesvědčení vrchního soudu lze účel zákona o konkurzu a vyrovnání naplnit pouze v případě, že dlužník splní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu bez zbytečného odkladu poté, kdy se ocitne v úpadku a kdy má majetek postačující alespoň k úhradě nákladů konkurzu. Opačný výklad vede naopak k tomu, že dlužník podá návrh na prohlášení konkurzu až se značným prodlením v době, kdy již potřebným majetkem nedisponuje a kdy má jistotu, že marně uplynuly lhůty k uplatnění institutů umožňujících postihnout konkurzem majetek převedený třetím osobám.

V nyní projednávané věci se přitom dle vrchního soudu jednalo právě o posledně popsaný případ. Vrchní soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a podotkl, že v případech, kdy to shledal opodstatněným, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, jako např. v usnesení sp. zn. 1 Ko 545/2004 ze dne 5. 1. 2005 nebo usnesení sp. zn. 1 Ko 425/2006 ze dne 13. 11. 2006. Dne 13. 6. 2008 obdržel Ústavní soud od vrchního soudu doplnění jeho vyjádření, obsahující usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Ko 113/2007 ze dne 17. 1. 2008, v němž byla, dle názoru vrchního soudu výstižně a správně, řešena shodná problematika.

Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, nicméně ta svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužila.

III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by současně došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze vyvodit několik modelových případů, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 215/05

ze dne 23. 9. 2005, dostupný na http://usoud.cz).

Ústavní soud se již v minulosti otázkou ústavně konformní interpretace ustanovení § 5 zákona o konkurzu a vyrovnání zabýval, a to v nálezu

sp. zn. I. ÚS 654/99

(publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 56, str. 9 a násl.), v němž zdůraznil, že je věcí volné úvahy soudu, zda bude zálohu na náklady konkurzu požadovat či nikoliv a stejně tak je obecný soud oprávněn uvážit, zda v případě nezaplacení této zálohy řízení zastaví či zvolí jiný postup. Takto vymezený rámec interpretace § 5 zákona o konkurzu a vyrovnání vede poté Ústavní soud, vzhledem k jím obecně uplatňované zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné správy, k závěru, že odůvodní-li obecné soudy řádně svůj postup, necítí se být Ústavní soud povolán tyto jejich úvahy, s výjimkou zcela zjevných excesů, jakkoliv přehodnocovat (stejný postoj Ústavní soud zaujal i ve vztahu k obdobně konstruovanému diskrečnímu oprávnění soudu dle § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení - srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2915/08

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jelikož Ústavní soud v projednávané věci shledal, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o návrhu na prohlášení konkurzu zastavit, nepovažoval z ústavněprávního hlediska za nutné ingerovat do jejich rozhodovací pravomoci a napadená rozhodnutí rušit. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nálezy

sp. zn. II. ÚS 266/05

ze dne 23. 3. 2006 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 67, str. 669 a násl.) a

sp. zn. II. ÚS 1/07

ze dne 9. 8. 2007 (publikován tamtéž, svazek 46, nález č. 126, str. 189 a násl.), v nichž se Ústavní soud rovněž vyjadřoval k povinnosti navrhovatele (dlužníka) složit zálohu na náklady konkurzu, resp. k důsledkům nezaplacení takové zálohy, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nelze aplikovat. Ústavní soud ve věcech

sp. zn. II. ÚS 266/05

a

II. ÚS 1/07

, vzhledem ke konkrétním okolnostem, za nichž k zastavení řízení došlo, dospěl k závěru, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, přičemž v této souvislosti vyjádřil právní názor, že momentální neschopnost navrhujícího dlužníka složit požadovanou částku, aniž by však tento byl zcela nemajetný ve smyslu § 12a odst. 3 [od 1. 5. 2001 § 12a odst. 4] zákona o konkurzu a vyrovnání, nezakládá bez dalšího důvod pro zastavení konkurzního řízení. Nyní projednávaná věc se však od výše uvedených případů odlišovala, a to především v tom ohledu, že nešlo toliko o momentální neschopnost dlužníka uhradit zálohu, nýbrž o situaci, kdy dlužník již s největší pravděpodobností žádnými prostředky nedisponuje (majetek stěžovatelky sestává téměř výlučně z pohledávek vůči obchodní společnosti Celadon Group, s. r. o., přičemž stěžovatelka má současně vůči téže společnosti několikanásobně vyšší závazky); celé konkurzní řízení by pak zřejmě vedlo pouze ke zrušení konkurzu pro nedostatek majetku úpadce a ke vzniku nadbytečných výdajů na straně státu. Tuto situaci přitom zapříčinil sám dlužník, neboť včas nesplnil svou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu, jak již v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě zdůraznil vrchní soud. Kromě toho, jak bylo zjištěno z veřejně přístupné části Administrativního registru ekonomických subjektů (ARES), jedinou společnicí a současně i jednatelkou stěžovatelky byla K. M. Tatáž osoba, opět jako jediná společnice, založila v roce 2005 novou obchodní společnost Meteora Group, s. r. o. (nyní Reklama a Marketing s. r. o.), se shodným předmětem podnikání. Ani tyto skutečnosti nemohl Ústavní soud při posuzování vhodnosti a přiměřenosti povinnosti uhradit zálohu na náklady konkurzu pominout (zde zejména ve vztahu k argumentaci, že stěžovatelka mohla prostředky na zálohu získat půjčkou od společníka).

Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto její ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu