Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3703/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3703.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint over civil court rulings denying compensation for orchard trees and crops.

Numero d'incarto II.ÚS 3703/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by Z. G. and E. G. against civil court decisions denying compensation for orchard trees and crops. The applicants argued that lower courts violated their fundamental rights by incorrectly interpreting the Land Law and using outdated valuation regulations. The court found no violation because the lower courts correctly assessed the evidence regarding the health of the trees and the applicants failed to utilize available legal remedies for procedural delays.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a complaint as obviously unfounded when the lower courts' factual findings are supported by evidence and the applicant has not exhausted other legal remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal compensation for orchard trees valuation regulation error procedural delay remedy fundamental rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) Z. G. a 2) E. G., zastoupených JUDr. Richardem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 450/2009 ze dne 30. září 2010, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 5 C 715/93-247 ze dne 19. května 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) O. H. a 2) I. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. prosince 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení 37.901,10 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady jednak za trvalé porosty zanechané na původně pronajatém pozemku (resp. svěřeném do dočasného užívání), a dále za pokácené stromy a zmařenou úrodu, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jejich odvolání co do merita potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl současně změněn co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelé rekapitulují, že od roku 1976 řádně užívali určitý pozemek, na němž vysázeli 80 ovocných stromů. Toto užívání bylo v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ukončeno výpovědí k 30. září 1992, danou vedlejšími účastníky řízení, coby původními vlastníky. Stěžovatelé se tedy domáhali náhrady za shora uvedené porosty, která jim byla v průběhu řízení částečně přiznána, a ve zbývající části napadenými rozhodnutími přiznána nebyla.

3. V ústavní stížnosti je odvolacímu soudu konkrétně vytýkán výklad § 2 odst. 2 zákona o půdě a z něj plynoucí argumentace, že nedošlo k protiprávnímu jednání vedlejších účastníků řízení, a to s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) (správně § 24 odst. 1 část za středníkem) zákona o půdě (ve znění účinném do 30. června 1993). Přestože se tedy stěžovatelé snažili prokázat hodnotu pokácených stromů a případný zisk z úrody, byly jejich návrhy odmítnuty jako nadbytečné. Dále namítají, že byla nesprávně použita k ocenění porostů vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, protože k ukončení nájemního vztahu došlo až k 30. září 1992, a proto měla být použita vyhláška ministerstva financí České republiky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. V tomto ohledu odkazují na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 490/97 ze dne 25. března 1998 (in SoRo 1999,1: 12a). Podle stěžovatelů postrádá smysl, aby byl pro nejednoznačnost upravován v průběhu doby zákon o půdě, a aby současně byla na jeho základě uplatňována již neplatná oceňovací vyhláška. Konečně stěžovatelé namítají, že řízení nebylo provedeno v přiměřené lhůtě, neboť trvalo sedmnáct let.

4. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov.

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se shodly na tom, že v posuzovaném případě bylo trvalé porosty na předmětném pozemku nutno ocenit v souladu s § 24 odst. 8 zákona o půdě podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Obecné soudy tedy vyšly ze znaleckého posudku zpracovaného v režimu této vyhlášky Ing. J. F., který dospěl k hodnotě porostů ve výši 8.927,10 Kč. Odmítnutí závěrů posudků Ing. A.T. bylo obecnými soudy odmítnuto s ohledem na to, že určovaly hodnotu trvalých porostů ke dni 6. dubna 1992, což nebyl okamžik ukončení nájmu, a navíc podle neadekvátního předpisu - vyhlášky č. 393/1991 Sb. Z toho plyne, že se obecné soudy s věcí vypořádaly v souladu se svými kompetencemi a při vázanosti zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž odlišný názor stěžovatelů není sám o sobě způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). Pokud jde o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho rozsudku sp. zn. 2 Cdon 490/97 ze dne 25. března 1998, kterým stěžovatelé evidentně argumentují poprvé právě až v ústavní stížnosti, tak ten se zabývá výlučně existencí nároku na náhradu za trvalé porosty a nikoliv již jeho výší, a proto se s podstatou sporu v posuzovaném případě zcela míjí.

7. Pokud jde o nárok na náhradu za stromy pokácené před skončením doby užívání pozemku stěžovateli, resp. za ušlou úrodu z nich, zde obecné soudy vyšly z toho, že předmětné stromy byly na základě zákona o půdě ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení a stěžovatelům se v řízení nepodařilo prokázat, že by se v době kácení jednalo o stromy zdravé a schopné nějakého výnosu. Obecné soudy přitom vyložily, že o stavu pokácených stromů nevypověděli v této věci navržení svědci J. a V. P. (kromě jejich a vlastního opakovaného výslechu přitom stěžovatelé žádné další důkazy nenavrhli) nic, co by věděli sami z vlastní zkušenosti, a uvedli jen to, o čem byli informováni od stěžovatelů. Již soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se zde jedná o tvrzení stěžovatelů proti tvrzení vedlejších účastníků řízení a tento rozpor vyřešil ve prospěch posledně uvedených. Věrohodnost jejich tvrzení shledal v tom, že zbytečné pokácení 11 stromů zdravých a ponechání 70 (resp. 69) dalších, by nedávalo žádný smysl, protože pokud by to bylo motivováno zájmem na nevyplácení náhrady za tyto stromy, pak by došlo k vykácení všech stromů. Okolnost vykácení oněch 11 stromů přitom vedlejší účastníci řízení nikterak nepopírali. Tento závěr lze považovat za přesvědčivý a tudíž ústavně souladný.

8. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou délku řízení, lze poukázat na to, že je proti ní v právním řádu (mimo ústavní stížnosti) zakotvena ochrana dvojí. V § 174a zákona o soudech a soudcích je zakotven návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům. Kromě toho je možné v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnit nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, za nějž se považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, resp. v přiměřené lhůtě. Stěžovatelé se přitom vůbec nezmiňují, že by některý z těchto institutů využili před podáním ústavní stížnosti. Proto je tato námitka v ústavní stížnosti nepřípustná.

9. Ze shora vyložených důvodů tedy nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu