Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3429/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.3429.10.2 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed because constitutional review is subsidiary to ordinary appeals pending before the Supreme Court.

Numero d'incarto IV.ÚS 3429/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued a violation of fair trial rights, but the Court found the complaint inadmissible because the applicant had simultaneously filed an appeal to the Supreme Court. The Court ruled that constitutional review is subsidiary and must wait for ordinary remedies to be exhausted, noting that the pending appeal provided sufficient protection for the applicant's rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 75 odst. 1; § 72 odst. 3 a 4: Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, pokud není zřejmé, zda je mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť ústavní soud je ultima ratio a zásada subsidiarity vyžaduje vyčerpání všech opravných prostředků.

Parole chiave

Generato dall'IA
subsidiarity principle exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility ordinary appeal pending fair trial rights supreme court appeal ultima ratio doctrine

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Občanský soudní řád
Ústava České republiky

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 255/2010-219 ze dne 16. září 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 31/2009-164 ze dne 23. prosince 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2010, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Tuto informaci Ústavní soud ověřil dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1, přičemž si zároveň vyžádal kopii tohoto dovolání. Jeho přípustnost je stěžovatelem dovozována mimo jiné z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal v zákonné lhůtě (dne 3. prosince 2010) dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována vedle ust. § 237 odst.1 písm. a) i z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá tvrzení, která mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání. Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. ledna 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka