Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3309/10 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3309.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding compensation amounts in work injury case.

Numero d'incarto III.ÚS 3309/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a claimant against a regional court's decision on work injury compensation. The claimant argued that the awarded amounts for pain and social impairment were disproportionately low given his severe health and social condition. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual assessments or simple legal interpretations made by ordinary courts, as such matters fall within the exclusive domain of the judicial branch.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not have the authority to re-evaluate factual findings or the interpretation of simple law by ordinary courts, dismissing complaints that merely seek higher compensation amounts without demonstrating a violation of constitutionally guaranteed rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction work injury compensation proportionality principle ordinary court independence constitutional complaint dismissal judicial review limits disability benefits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou v Chomutově, Rokycanova 1268/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2009 č. j. 11 Co 135/2007-188 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2010 č. j. 21 Cdo 3950/2009-218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení o odškodnění pracovního úrazu domáhal po žalované Severočeské doly a. s., aby mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 26. 8. 1998 zaplatila na náhradě za bolest částku 997.200,- Kč, odpovídající 60násobku základního bodového ohodnocení, a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 3.022.200,- Kč odpovídající 90násobku základního bodového ohodnocení (po odečtení částky 39.120,- Kč, kterou mu žalovaná z tohoto titulu již zaplatila). Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli dalších 226.800,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nespravedlivá, a to vzhledem ke značně nepříznivému zdravotnímu a sociálnímu stavu, v němž se v důsledku úrazu ocitl. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a obecných soudů považuje výši přiznané náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění za nízkou. Uvádí, že v jeho případě obecné soudy nesprávným hodnocením důkazů porušily zásadu proporcionality.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Hodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, kdy jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu obecných soudů při stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel, obdobně jako v dovolacím řízení, prosazuje názor, že výše náhrad by měla být vyšší, než jak rozhodly obecné soudy.

Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění v jeho případě. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Odvolací soud při rozhodování o výši náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění přiléhavě aplikoval příslušné právní předpisy a závěry ustálené soudní praxe, přičemž vycházel z konkrétních okolností případu stěžovatele. Své rozhodnutí odvolací soud řádně a podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud pak srozumitelně rozebral důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl a podrobně vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí v dalším odkazuje.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu