Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3552/10 ECLI:CZ:US:2011:1.US.3552.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming courts ignore duty fulfillment in enforcement proceedings.

Numero d'incarto I.ÚS 3552/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions enforcing a judgment requiring her to install a doorbell. The appellant argued that courts improperly ignored evidence of fulfilled obligations and favored the creditor, yet the Court upheld the established judicial practice that such defenses belong in separate proceedings. Consequently, the Court ruled that the lower courts acted within their authority and the complaint was clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court protects only constitutional validity, not ordinary legality, and may intervene only upon finding a violation of fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint enforcement proceedings duty fulfillment judicial review procedural defense constitutional court unfounded complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky).
čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 90 a 96 Ústavy České republiky
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
ust. § 251 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vykládají zákon (ust. § 251 o. s. ř.) extrémně a hrubě nesprávně v rozporu s dikcí zákona, přičemž jejich výkladem dochází k porušení rovného postavení účastníků řízení.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Pl. ÚS-st. 1/96
Constitutional Court rules mandatory lawyer representation is uniform and fee limits do not violate proportionality.
ST 1/9 SbNU 471
1/96, ST 1/9 SbNU 471), s ohledem na přesvědčivost rozhodnutí obecných soudů ani nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1965

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. B., advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010 č. j. 20 Cdo 5337/2008-76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 č. j. 39 Co 504/2007-38 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2007 č. j. 34 E 449/2007-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 13. 12. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Usnesením obvodního soudu byl nařízen výkon pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 7. 2. 2005 č. j. 22 C 185/2003-26, změněného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 20 Co 274/2006-65, k vymožení povinnosti povinné (stěžovatelky) nainstalovat na své náklady zvonkové tablo s domovním telefonem na původní místo vpravo od vchodových dveří a napojit toto zvonkové tablo s domovním telefonem na byt oprávněných. Dále bylo mj. stanoveno, že stěžovatelka musí zaplatit částku odpovídající nákladům k provedení rozhodnutí daného rozsudku. Odvolání stěžovatelky bylo městským soudem zamítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že se při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud nezabývá, zda povinný povinnost uloženou titulem splnil či nikoliv, natož aby prováděl dokazování. Vychází pouze z tvrzení oprávněného, aniž by je ověřoval. Námitka, že povinnost byla splněna, může být jen důvodem k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dovolací soud uvedl, že námitka splnění povinnosti je uplatnitelná a přísluší o ní podle ustálené judikatury rozhodovat leda v poměrech ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tzn. v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Případná nedůvodnost návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se může odrazit až při rozhodování o nákladech řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vykládají zákon (ust. § 251 o. s. ř.) extrémně a hrubě nesprávně v rozporu s dikcí zákona, přičemž jejich výkladem dochází k porušení rovného postavení účastníků řízení. Pokud se v kterékoliv fázi řízení o výkon rozhodnutí prokáže, že povinný svoji povinnost splnil, musí se soud touto námitkou zabývat a zkoumat podmínky existence práva návrhu na výkon rozhodnutí. Právní názor obecných soudů navíc podle stěžovatelky nad únosnou míru zvýhodňuje oprávněného a poskytuje mu značný prostor pro šikanu povinného. Názor, že nedůvodnost návrhu se může odrazit až při rozhodování o nákladech řízení, je zcela nedostatečnou ochranou povinného, která v žádném případě nemůže obsáhnout všechnu újmu, kterou mu oprávněný nedůvodným návrhem způsobí. Použití rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR z roku 1965 je s ohledem na jiné právní prostředí nedostačují a nepostihuje oblast právní šikany z oblasti exekucí. K té došlo nedůvodným podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Obecné soudy se tak spolupodílí na šikaně stěžovatelky, přičemž v daném případě byl o splnění povinnosti předložen soudu notářský zápis.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

S námitkami stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv nesprávným výkladem ust. § 251 o. s. ř. se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Závěr, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, splnil povinný vymáhanou povinnost, je obecně přijímaný jak judikaturou (viz rozhodnutí citovaná na str. 3 usnesení Nejvyššího soudu), tak doktrínou (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol: Občanský soudní řád - komentář. II. díl. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 1160). Tomuto závěru přitom nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelka nechce zjevně vzít na vědomí, že se má bránit jinak, tj. že má svou námitku (splnění uložené povinnosti) uplatnit v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž jí to jak odvolací, tak dovolací soud jasně řekl. Ačkoliv Ústavní soud vyžaduje, aby byl rovněž advokát v postavení účastníka zastoupen v řízení jiným advokátem (Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), s ohledem na přesvědčivost rozhodnutí obecných soudů ani nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu