Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding partial court fee exemption for legal entity partners.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by E. M. and V. M. against the Supreme Court's decision granting only partial exemption from court fees. The applicants argued that the appellate court's reliance on their status as sole shareholders of a company automatically implied potential profitability, ignoring their actual inability to pay. The court held that fee exemption requests generally fall outside constitutional protection unless there is arbitrary interpretation or flagrant disregard of mandatory norms, which was not found here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints regarding court fee exemptions are inadmissible unless they involve arbitrary interpretation or flagrant disregard of mandatory norms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů E. M. a V. M., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2010, č. j. 11 Cmo 222/2010-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2010, č. j. 11 Cmo 222/2010-266, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 52 Cm 166/2006-241, jímž nebylo žalobcům (stěžovatelům) přiznáno osvobození od soudních poplatků tak, že každému ze žalobců přiznal osvobození z jedné poloviny. Odvolací soud po zhodnocení majetkových poměrů žalobců dospěl k závěru o přiměřenosti osvobození z jedné poloviny. K této úvaze dospěl na základě toho, že žalobci jsou jedinými společníky společnosti TESSA s. r. o., která má široký předmět podnikání. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že je v možnostech žalobců, aby společnost alespoň některou z činností, která je předmětem podnikání vykonávala. Současně není přijatelné, aby žalobci řadu let (od roku 2005) vůbec nepracovali a nesnažili se o to, aby jejich společnost vyvíjela alespoň některou z činností. Odvolací soud na druhé straně zohlednil i tu skutečnost, že jde o spor o zaplacení vysoké částky, takže soudní poplatek představuje tomu odpovídající vysokou finanční částku, pročež žalobcům přiznal částečné osvobození ve výši jedné poloviny.
II. 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí pouze na zjištění, že stěžovatelé jsou jedinými společníky společnost TESSA s. r. o., a je proto v jejich možnostech, aby společnost vykonávala některou z činností, která by byla zdrojem zisku. Stěžovatelé uvádějí, že doložili, jakých příjmů dosahují a jaký majetek vlastní, přičemž z těchto dokladů vyplynulo, že vyměřený soudní poplatek nejsou schopni zaplatit. Podle názoru stěžovatelů nemůže pouhá skutečnost, že existuje obchodní společnost, vést automaticky k závěru, že tato společnost je schopna vyvíjet činnost, která reálně vede dosažení zisku. Navíc není zřejmé na základě jakých úvah a podkladů dospěl odvolací soud k tomuto závěru.
III. 4. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelé brojí toliko proti usnesení o osvobození od soudních poplatků. K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.
sp. zn. I. ÚS 13/98
,
II. ÚS 13/98
,
IV. ÚS 13/98
,
II. ÚS 1619/08
), nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz
sp. zn. IV. ÚS 289/03
).
5. V dané věci stěžovatelé zpochybňují výklad a aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. To lze učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je pak třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
6. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně) za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nepřiznání, resp. pouze k částečnému osvobození od soudních poplatků. Z toho pohledu je možné vyzdvihnout zejména rozhodnutí soudu prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud), který se podrobně zabýval majetkovou situací stěžovatelů a jejich poměry přesvědčivým způsobem zhodnotil.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu