Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding disability pension denial.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as obviously unfounded. The applicant challenged a lower court's denial of a full disability pension based on medical assessments showing only a 25% loss of work capacity. The court ruled that the complaint raised new arguments regarding bias and expert composition that should have been raised earlier, and the factual findings were not arbitrary.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if it prima facie does not concern constitutionally guaranteed rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2010, č. j. 3 Ads 2/2010-178, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 19 Cad 147/2007-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o její žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 147/2007 se podává následující.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 23. 5. 2007, č. 495 427 064, jímž zamítla její žádost o přiznání plného invalidního důchodu (zpětně k 11. 4. 1989). Na základě provedených důkazů, včetně posudkem Posudkové komise MPSV ČR v Ostravě a srovnávacím posudkem Posudkové komise MPSV ČR v Brně, soud dospěl k závěru, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky sice způsobil [dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitola VIII, odd. B, pol. 5 písm. a)] pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, leč pouze v rozsahu 25 %, zatímco pro uznání plné invalidity musí dojít k takovému poklesu nejméně o 66 %, anebo musí být zjištěno zdravotní postižení dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. umožňující vykonávat soustavně výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek; jelikož tyto podmínky zjištěny nebyly, nelze stěžovatelku k 23. 5. 2007 považovat za plně invalidní.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění k jejím námitkám, jež podřadil pod kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zdůraznil, že správní rozhodování o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení; posudek posudkové komise je v řízení před soudem hodnocen jako každý jiný důkaz dle zásad § 77 odst. 2 s. ř. s., avšak "s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá ... rozhodujícím v případě, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb". Při hodnocení, zda oba posudky (PK MPSV v Ostravě a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně) naplnily "kritéria úplnosti a přesvědčivosti", dospěl s podrobným odůvodněním k závěru, že PK MPSV v Ostravě "vyhodnotila zdravotní stav stěžovatelky z hlediska dostupných podkladů posouzení maximálně úplně a přesvědčivě svůj posudkový závěr zdůvodnila" a též srovnávací posudek PK MPSV v Brně se obsáhle vypořádal se všemi nálezy odborných lékařů v letech 1987-2009 a vyjádřil se i k námitkám, jež stěžovatelka vznesla proti "prvotnímu posudku PK MPSV v Ostravě"; krajský soud se tudíž nedopustil vytýkaných pochybení, pokud oba posudky vyhodnotil jako stěžejní důkazy ke zjištění intenzity jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Byť Nejvyšší správní soud částečně přisvědčil námitce o nesprávném zohlednění neurologického nálezu MUDr. K. v posudku PK MPSV v Ostravě, neshledal v tomto pochybení vadu, jež by měla za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, neboť neměla významný vliv na určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. S podrobným odůvodněním pak odmítl jako nedůvodnou námitku, podle níž měl být určen pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995, kapitoly I, položky 1 písm. c) nebo b) a dále zvýšen o 10% dle § 6 odst. 4 této vyhlášky.
K námitce stran "vnitřního rozporu" posudku OSSZ v Karviné ze dne 25. 4. 2007, založeného nesprávným podřazením onemocnění stěžovatelky ve smyslu přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že ač tento posudek vytýkanou nepřesnost vskutku obsahuje, ztratila (pro toto řízení) svoji relevanci, neboť v následném řízení o žalobě byl dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav klasifikován podle jiných ustanovení vyhlášky.
K požadavku na přiznání invalidního důchodu zpětně k 11. 4. 1989 (jestliže stěžovatelka považuje za jediné správné hodnocení svého zdravotního stavu posudek PK MPSV v Brně ze dne 26. 11. 1990, jímž byla shledána plně invalidní) Nejvyšší správní soud uvedl, že se k této otázce postupně vyjádřily všechny v řízení opatřené posudky, a co do plné invalidity podle doplňujícího posudku z 26. 11. 1990 dospěla PK MPSV následně k závěru, že "se jednalo o posudkový omyl ve stanovení chronické myotické infekce jako příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu". Z tohoto pohledu bylo tudíž nutno pohlížet i na námitku, že měl být v tomto řízení zohledněn právě posudek z 26. 11. 1990, přičemž - a nadto - byl tento posudek již "překonán v následném soudním řízení" (původní rozhodnutí krajského soudu z 28. 12. 1990, č. j. 15 C 80/90-54, bylo pro neúplné zjištění skutkového stavu zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu z 29. 5. 1991) a i podle pozdějšího posudku PK MPSV v Ostravě ze dne 25. 8. 1993 byla stěžovatelka od 11. 4. 1989 schopna vykonávat "své zaměstnání", resp. nebyly zjištěny podmínky ani částečné invalidity. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je podle Nejvyššího správního soudu navíc zřejmé, že se soud výše označenými posudky (z 26. 11. 1990 a 25. 8. 1993) zabýval, avšak dokládají-li posudky PK MPSV v Ostravě a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně (pořízené v daném řízení) nesprávnost posudku z 26. 11. 1990, postupoval krajský soud správně, přidržel-li se posudkového hodnocení v nich obsaženého.
K otázce "posudkového omylu" pak Nejvyšší správní soud odkázal na svoji předchozí judikaturu, podle níž "je-li v posudku přesvědčivě zdůvodněno, proč se PK MPSV domnívala, že předchozí lékařská posouzení byla posudkovým omylem, pak krajský soud může z takového skutkového posouzení vycházet" (sp. zn. 3 Ads 45/2008, sp. zn. 4 Ads 85/2008).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její zdravotní stav byl vícekrát hodnocen a jednotlivé posudky vykazují rozdíly, přičemž není přesvědčivě objasněno, proč jednou byla uznána pro nepříznivý zdravotní stav za plně invalidní, neschopna vykonávat jakékoli zaměstnání, a jindy naopak byla schopna pracovat bez omezení. Nejvyšší správní soud tuto skutečnost zdůvodnil odkazem na posudkový omyl, to však nevysvětluje, proč k tomuto posudkovému omylu "došlo dvakrát". Porušení svého práva na spravedlivý proces pak spatřuje v tom, že 1/ posudek pro účely řízení před krajským soudem byl vypracován posudkovou komisí v Ostravě, přestože namítla podjatost komise jako celku; tato námitka však byla rozhodnutím MPSV z 4. 6. 2008 zamítnuta a ani k opětovné námitce podjatosti vznesené vůči jednomu z členů komise MUDr.
J. Č., nebyla tato z jednání vyloučena, 2/ složení posudkové komise neodpovídalo požadované odbornosti nutné pro posouzení jejích onemocnění, 3/ v případě srovnávacího posudku vypracovaného PK MPSV v Brně, nešlo o nezávislý posudek, nýbrž o posudek, jenž se vyjadřoval k již zpracovanému posudku PK v Ostravě, jehož závěry toliko převzal, a složení této komise neodpovídalo požadované odbornosti rovněž, 4/ zjištění komisí a soudů je v rozporu s lékařskými nálezy založenými ve spise, k nimž komise ani soudy nepřihlížely, případně z nich vyvodily nesprávné závěry, 5/ krajský soud nevěnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů ani nezkoumal jejich věcnou správnost (viz posudek lékaře OSSZ v Karviné ze dne 25. 4. 2007), 6/ krajský soud neprovedl navržený důkaz - znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, jehož provedení navrhla v doplnění žaloby 14. 2. 2008, a v odůvodnění neuvedl, proč tak neučinil, 7/ krajský soud si pro účely tohoto řízení nevyžádal všechny předchozí spisy o žalobách, jimiž se stěžovatelka domáhala přiznání invalidního důchodu, 8/ kasační soud nesplnil svoji "přezkumnou povinnost", když "téměř beze zbytku převzal zjištění krajského soudu", a kasační důvody podřadil ustanovení § 103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s., ačkoli některé její námitky byly podřaditelné pod stížnostní důvod dle písm. b), resp. písm.
a) tohoto ustanovení, a 9/ přestože kasační soud uznal za oprávněnou její námitku ohledně omylu posudkového lékaře OSSZ v Karviné v posudku z 25. 4. 2007, "odbyl" toto tvrzením, že tato nepřesnost posléze pro řízení ztratila relevanci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04
(stejně jako později např. v usnesení
sp. zn. II. ÚS 1187/07
), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování a jeho skutková zjištění nemají oporu v předložených důkazech, a navzdory tomu Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí nezrušil.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 359/05
). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že krajský soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy a které byly k žádosti stěžovatelky v řízení znovu opatřeny (viz posudek PK MPSV v Ostravě ze dne 23. 10. 2008 a srovnávací posudek PK MPSV v Brně ze dne 27. 8. 2009), jež umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl nezbytný pro rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, přitom vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný, a to jmenovitě s ohledem na specifika posuzování zdravotního stavu pro účely důchodového zabezpečení.
I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, jak nyní stěžovatelka činí v ústavní stížnosti tvrzením, že posudky vypracované pro účely tohoto soudního řízení posudkovými komisemi nemají oporu v dovolávaných lékařských nálezech, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) by mohlo mít jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo; oba soudy stěžovatelce náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nevzbuzují posudky vypracované pro účely soudního řízení žádných pochyb co do jejich "celistvosti a přesvědčivosti".
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem vypracovaný znaleckým ústavem je - v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov.
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
); přitom k otázce zvláštních důkazních pramenů v daném řízení (ve věcech důchodových) se oba soudy, jmenovitě Nejvyšší správní soud, vyjádřily podrobně, a o existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci zde nejde rovněž.
Nelze pak ničeho vytknout ani Nejvyššímu správnímu soudu, podřadil-li souhrnně stěžovatelčiny kasační námitky pod stížnostní důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť dle svého obsahu kasační stížnost směřovala toliko proti postupu krajského soudu tvrzením, že jím zjištěná skutková podstata je v rozporu s důkazy založenými ve spisu; jinými slovy, uplatněna byla námitka skutková. Námitka, že v důsledku tvrzených vad došlo i k nesprávnému určení rozsahu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, stěžovatelkou dovolávaný stížnostní důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. založit nemohla, neboť toto určení bylo výsledkem posudkových zhodnocení, a nešlo tudíž o otázku právní.
K tvrzením, že posudek v řízení před krajským soudem byl vypracován podjatou posudkovou komisí v Ostravě, že námitka podjatosti byla neopodstatněně zamítnuta, a že složení posudkových komisí v Ostravě a v Brně neodpovídalo požadované odbornosti, je přiléhavé uvést pouze tolik, že je stěžovatelka uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení před správními soudy, zejména pak v kasační stížnosti, pročež ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde tím o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu