Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court costs award as manifestly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a debtor against a Supreme Court ruling ordering her to pay litigation costs. The Court held that such cost awards generally lack a direct link to fundamental rights unless they involve significant errors. Consequently, the Court dismissed the complaint as manifestly unfounded under the relevant statute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints against civil court cost awards as manifestly unfounded unless they involve significant errors directly infringing fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 23. 7. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh bylo zjištěno, že JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "vedlejší účastník"), v rámci přezkumného jednání s poukazem na ustanovení § 193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon"), popřel co do pravosti stěžovatelčinu přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod bytové jednotky do jejího osobního vlastnictví s odůvodněním, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle § 173 insolvenčního zákona, jak učinila stěžovatelka, neboť tato pohledávka bude uspokojena postupem předvídaným ustanovením § 285 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka podala proti správci incidenční žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že její (popřená) pohledávka je zjištěná a existuje po právu. Následně, v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů Pražského stavebního bytového družstva, vzala stěžovatelka tuto žalobu zpět.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 196 Cm 71/2009-43 ze dne 29. 3. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), uložil stěžovatelce uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 11.880,- Kč (výrok II.). Do výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl vrchní soud usnesením č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010 tak, že výrok II. usnesení městského soudu potvrdil a současně zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů odvolacího řízení v částce 960, Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že posledně uvedeným rozhodnutím vrchního soudu byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Dle jejího přesvědčení mělo být obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení aplikováno moderační ustanovení § 150 občanského soudního řádu; důvody hodné zvláštního zřetele spatřovala stěžovatelka v nejednoznačnosti ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a dále v pochybeních insolvenčního soudu a vedlejšího účastníka, jimiž byla u stěžovatelky vyvolána silná nejistota ohledně řádného uplatnění nároku na bezúplatný převod bytové jednotky do osobního vlastnictví, což ji v konečném důsledku vedlo k podání předmětné žaloby. Stěžovatelka měla za to, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi bylo za těchto okolností nespravedlivé, a to i z toho důvodu, že z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších přibližně 80 incidenčních sporů a vedlejší účastník se ve všech nechal právně zastoupit, přestože je sám advokátem se značnou zkušeností v insolvenčním řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že Ústavní soud se již zcela totožnými případy zabýval v usneseních
sp. zn. I. ÚS 1821/2010
,
III. ÚS 2104/2010
,
IV. ÚS 2141/2010
a
IV. ÚS 3005/10
(všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž vyslovil právní názor, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. V takto nastavených mantinelech přezkumu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ve výše uvedených případech neshledal a od tohoto právního názoru neměl důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Nezbylo mu tedy než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu