Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3014/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.3014.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's refusal to allow payment order objection due to lack of substantive grounds.

Numero d'incarto II.ÚS 3014/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Constitutional complaint filed by AGRO-partner s.r.o. against the Supreme Court's decision refusing to permit an objection to a payment order. The appellant argued that the lower court exceeded its authority by reviewing substantive prerequisites for issuing the payment order, which should have been decided by the first-instance court. The Court ruled that constitutional complaints are subsidiary remedies and do not allow for perfectionist review of ordinary court proceedings unless fundamental rights are severely violated.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints serve as a subsidiary remedy and do not permit the Constitutional Court to perfect ordinary court proceedings or review substantive prerequisites for issuing payment orders absent a severe violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint subsidiary remedy payment order objection substantive prerequisites ordinary court proceedings fundamental rights supreme court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 172 odst. 1 o.s.ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti AGRO-partner s.r.o., se sídlem Soběslav, Květnová 506, zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem Advokátní kanceláře Soběslav, Na Pískách 477/II, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cmo 125/2010 ze dne 4. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že odpor proti platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 29. 3. 2010 čj. 39 Cm 6/2010 se neodmítá.

Stěžovatel uvádí, že vrchní soud přisvědčil usnesení krajského soudu co do opožděnosti podání odporu proti platebnímu rozkazu, avšak rozhodl, že existuje důvod pro změnu, a to nedostatek tzv. věcného předpokladu pro vydání platebního rozkazu.

Stěžovatel namítá, že tzv. věcné předpoklady pro vydání platebního rozkazu podle občanského soudního řádu zkoumá soud prvého stupně a rozhodne, zda vydá či nevydá ve věci platební rozkaz. Toto rozhodnutí není přezkoumatelné nadřízeným soudem (odvolacím soudem), neboť upravuje průběh řízení. Vrchní soud tak svým rozhodnutím překročil svoji pravomoc, nehledě na to, že rozhodl i bez návrhu. Přijetím uvedeného výkladu by bylo možno podávat "odvolání - odpor" i proti samotnému vydání platebního rozkazu s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky, a každý by mohl tvrdit, že nejsou splněny podmínky pro jeho vydání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu vydanému na návrh stěžovatele Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci odpor sice včas, ale u jiného soudu. Krajský soud tak odpor obdržel až den následující po uplynutí lhůty k jeho podání a odpor odmítl. Vrchní soud k odvolání žalovaného přistoupil ke zrušení platebního rozkazu pro nedostatek věcného předpokladu pro jeho vydání ve smyslu § 172 odst. 1 o.s.ř. Dle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu žalobní tvrzení stěžovatele v postavení žalobce byla natolik kusá, že z nich nevyplývalo "nic", a to i přes výzvu k doplnění podání (nebylo zřejmé, jaké práce pro žalovaného provedl, zda si žalovaný opravu objednal, jakým způsobem byla sjednána cena, zda byl žalovaný o ceně opravy informován, cena opravy se přitom blíží hodnotě nového stroje atd.)

Ústavní soud především zdůrazňuje, že ústavní stížnost má výhradně subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v krajním případě, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vychází i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu tedy není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva.

Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Zvažuje proto míru relevance některého z tvrzených pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Ústavní soud již nesčetněkrát judikoval, že vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Právo tedy musí být především nástrojem spravedlnosti, přičemž prioritním je právo na projednání věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že neposuzuje zákonnost ani správnost rozhodnutí obecných soudů a z uvedeného hlediska je třeba nazírat i na situaci předloženou stěžovatelem Ústavnímu soudu k posouzení. V projednávané věci je nepochybné, že napadeným rozhodnutím nedošlo konečným způsobem k vyřešení sporu o zaplacení dlužné částky u obecných soudů, neboť stěžovatel bude mít v nadcházejícím řízení možnost uplatnit všechna svá procesní práva k prokázání žalovaného nároku ve sporném řízení.

Z předchozí judikatury Ústavní soudu rovněž vyplývá, že Ústavní soud přistupuje k ingerenci do rozhodování obecných soudů pouze v případě porušení základních práv nebo svobod, které svou intenzitou porušuje ústavnost. S ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci však pro takový postup, z důvodů shora uvedených, neshledal Ústavní soud opodstatnění.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím vrchního soudu, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nedošlo k zásahu do ústavně zakručených práv stěžovatele, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu