Constitutional Court dismisses appeal claiming procedural delay violates constitutional rights due to lack of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by J. H. against a lower court's partial refusal to set a hearing deadline. The applicant argued that the proceedings were unduly delayed and questioned the validity of the court's records, but the court found no evidence of illegal manipulation. Consequently, the court ruled that the lower court's decision was constitutionally compliant and the complaint was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the alleged procedural violations are not substantiated by evidence or if the lower court's decision is consistent with the petition and statutory requirements.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze, Uruguayská 178/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010 sp. zn. UL 22/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí.
Uvedeným rozhodnutím v neskončeném řízení zahájeném k žalobě stěžovatele odvolací soud zamítl návrh stěžovatele, opírající se o ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, na určení lhůty k nařízení jednání v dané věci a částečně jeho návrhu vyhověl, když soudu I. stupně určil lhůtu jednoho týdne k rozhodnutí o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření.
Proti zamítavé části tohoto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po podrobném popisu průběhu dané věci, jímž dokumentuje průtahy v řízení (zahájeném v roce 1993), dává najevo nesouhlas s napadeným rozhodnutím, odůvodňujícím v zamítavé části nemožnost vyhovět jeho návrhu na určení lhůty k nařízení jednání tím, že řízení bylo přerušeno, přitom zároveň zpochybňuje samotné přerušení řízení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V posuzované věci, jakkoliv se z obsahu stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a také z obsahu rekonstruovaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 7 C 132/99 (připojeného u spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS. 1028/2010, jehož předmětem řízení je další ústavní stížnost stěžovatele), podává, že úkony provedené procesním soudem v dané věci naprosto neodpovídají délce trvání řízení a proces rekonstrukce spisu neprobíhá zcela v souladu s ustanovením § 200a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, nelze ústavní stížnosti vyhovět, neboť Ústavní soud, jak již dal opakovaně ve své judikatuře najevo, je vázán petitem ústavní stížnosti a tento tvrzeným průtahům v řízení či jinému zásahu soudu neodpovídá [§ 82 odst. 3 písm.
b) zákona č. 182/1993 Sb.]. Stěžovatel navrhuje "pouze" zrušení napadeného rozhodnutí, samotným tímto rozhodnutím však k zásahu do práv, jichž se stěžovatel dovolává, podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Městský soud v Praze, který část svých zjištění, z nichž při vydání napadeného rozhodnutí vycházel, činil z příslušného soudního rejstříku, přitom záznamy v rejstříku jsou mimo jiné ve smyslu ustanovení § 200a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. podkladem pro provádění rekonstrukce spisu, v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu bylo možno návrhu stěžovatele podanému s odvoláním na ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích vyhovět pouze částečně a proč nemohl vyhovět návrhu na určení lhůty k nařízení jednání.
Naznačil přitom, že stěžovatel sám svým vlastním úkonem - návrhem na pokračování v řízení může překážku, pro kterou nebylo možno lhůtu k nařízení jednání určit, odstranit. Na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze odkázat. Ke stěžovatelovu zpochybňování pravosti záznamů v rejstříku pak třeba uvést, že sám žádný konkrétní důkaz svědčící o nezákonné manipulaci se spisem neoznačil. Dodat pak možno, že pokud stěžovateli skutečně rozhodnutí o přerušení řízení doručeno nikdy řádně nebylo a podle zákona pro takový postup podmínky dány nebyly, měl by procesní soud toto pochybení okamžitým doručením uvedeného rozhodnutí stěžovateli napravit, případně samotný návrh na určení lhůty k nařízení jednání logicky považovat za návrh na pokračování v řízení a o tomto urychleně rozhodnout.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. prosince 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu