Concealed address during probation caused delay in executing sentence, not a violation of personal freedom rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a prisoner seeking to revoke a court order to execute the remainder of his suspended sentence. The lower courts ruled that the defendant's intentional failure to report his address abroad and subsequent evasion of probation supervision justified the early execution of his sentence within the statutory timeframe. The court held that the defendant's actions constituted a voluntary breach of probation conditions, making the delay in sentencing a direct consequence of his own conduct rather than an unconstitutional interference with his personal freedom.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 91 odst. 1 a odst. 3 t. z.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Concealment of address during probation constitutes voluntary evasion, justifying early sentence execution without violating constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Opava, Veleslavínova 240/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 14 To 381/2010-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví napadeným usnesením krajského soudu vydaným v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a aby toto rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburku sp. zn. Pp 80/2004 se podává, že tento soud usnesením ze dne 23. 6. 2010 č. j. 0 Pp 80/2004-113 rozhodl, že dle ustanovení § 91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem OS Ostrava sp. zn. 1 T 63/1998 ze dne 14. 1. 2002 v trvání 3 roků, ze kterého bylo podmíněně propuštěn usnesením OS Nymburku Pp 80/2004 ze dne 27. 5. 2004 se zkušební dobou v trvání 3 roků za současného uložení probačního dohledu.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2010 č. j. 14 To 381/2010-123 stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že úmyslným nepodrobením se probačnímu dohledu a opakovaným pácháním trestné činnosti, za niž byl pravomocně odsouzen, zavdal příčinu k rozhodnutí o vykonání zbytku trestu. K dodržení jednoroční lhůty dle ustanovení § 91 odst. 1 trestního zákoníku pro vydání takového rozhodnutí pak přisvědčil soudu první instance, že zdržováním se v zahraničí je stěžovatel plně odpovědný za to, že soud v zákonné lhůtě nemohl učinit toto rozhodnutí.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci mělo být aplikováno ustanovení § 91 odst. 3 trestního zákoníku a mělo se mít za to, že trest odnětí svobody vykonal dnem podmíněného propuštění, neboť soud nerozhodl o vykonání zbytku trestu do jednoho roku od uplynutí zkušební doby. Nesouhlasí s názorem soudů, že se vyhýbal veřejném zasedání, v němž mělo být rozhodováno o tom, zda se osvědčil, či nikoliv; vycestoval za prací do Holandska, kde se zdržoval legálně, přičemž údaje o jeho osobě byly přístupné v místních veřejných databázích. I kdyby připustil nedbalostní zavinění spočívající v nesdělení zahraniční adresy, muselo by o vykonání zbytku trestu být rozhodnuto nejpozději do konce února 2010, protože již od února 2009 byla soudu známa jeho holandská adresa; okolnost, že mu soud doručoval na adresu Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 5, namísto Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 6, jde k tíži soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o vykonání zbytku trestu, jmenovitě rozhodování podle § 91 trestního zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do osobní svobody stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana Listinou základních práv a svobod.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelovy námitky nelze mít za opodstatněné.
Bylo adekvátní přičíst k tíži stěžovatele, že ve zkušební lhůtě odcestoval do zahraničí, aniž by soudu či probačnímu úředníku sdělil nové místo pobytu, čímž se stal pro orgány činné v trestním řízení nezvěstným. Ukončení účasti na uloženém probačním dohledu bylo svobodným rozhodnutím stěžovatele, a jeho pak logicky stíhají i nepříznivé důsledky, jichž si ostatně stěžovatel musel být vědom; hodnocení jeho jednání jako vyhýbání se soudnímu řízení proto nelze upřít výstižnost.
Počátek běhu lhůty ve smyslu ustanovení § 91 odst. 3 trestního zákoníku nelze proto umístit do tohoto období ani jej není možno počítat od okamžiku, kdy byla soudu sdělena adresa stěžovatele v zahraničí získaná z databáze Interpolu (dne 3. 2. 2009), neboť tato adresa byla chybná (srov. č. l. 89 spisu), jak ostatně i sám stěžovatel uvádí. Soud tedy stále nedisponoval informací, která by mu umožňovala zpravit stěžovatele o nařízeném veřejném zasedání či by dovolovala zajistit stěžovatelovu účast na něm jinak. Takovou informaci měl soud k dispozici teprve dne 28. 4. 2010 prostřednictvím sdělení o zadržení stěžovatele v Nizozemsku na základě evropského zatýkacího rozkazu (srov. č. l. 107). Jestliže se pak veřejné zasedání, v němž bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu, konalo dne 23. 6. 2010, stalo se tak v zákonné lhůtě (srov. ostatně dikci § 91 odst. 3 trestního zákoníku "...neučinil-li" - tak - "soud bez jeho viny...").
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu