Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 61/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.61.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against tax court rulings regarding VAT and customs duty assessments. The Court rejects the claim that a criminal offense caused the tax assessments. The Court finds no constitutional violation in the administrative proceedings. The Court upholds the principle of causal link between criminal acts and tax liabilities. The Court emphasizes the independence of administrative decision-making. The Court concludes that the lower courts correctly applied the law. The Court determines the appeal is clearly unfounded. The Court rules that the constitutional complaint is inadmissible.

Numero d'incarto III.ÚS 61/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by DSD RÖHRER spol. s r. o. against rulings from the Supreme Administrative Court and the Municipal Court in Prague. The applicant argued that a criminal offense committed by a representative of a third party caused the issuance of supplementary tax assessments for VAT, consumption tax, and customs duties, violating her constitutional rights. The Court found that the lower courts correctly established that a causal link between the criminal act and the supplementary tax assessments did not exist, as the criminal act only affected original customs decisions, not the subsequent tax liabilities. Consequently, the Court determined that the administrative authorities and courts acted within the bounds of the constitution and rejected the claim of arbitrary interpretation of the law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o správě daní a poplatků § 54 odst. 1 písm. b); The requirement of a causal link between a criminal offense and the issuance of tax assessments must be strictly interpreted, meaning the criminal act must be the direct cause of the specific tax liability, and the existence of such a link does not automatically justify reopening proceedings for all resulting tax assessments.

Parole chiave

Generato dall'IA
causal link requirement reopening of proceedings supplementary tax assessments criminal offense impact administrative independence constitutional complaint dismissal customs duty liability

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 337/1992 Coll. on the Administration of Taxes and Fees
Law No. 150/2002 Coll. on the Administrative Procedure Code

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DSD RÖHRER spol. s r. o. "v likvidaci", se sídlem Všestary 203, 251 63 Stránčice, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem AK se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2009 č. j. 8 Afs 23/2009-89 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008 č. j. 10 Ca 10/2007-50, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. ledna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2009 č. j. 8 Afs 23/2009-89, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008 č. j. 10 Ca 10/2007-50, a to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalované Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 11. prosince 2006 č. j. 2006/2051/30 změnilo výrok rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10. července 2006 č. j. 5794-02/06-0101-21 tak, že zamítlo žádost žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o obnovu řízení a obnovu řízení nepovolilo. Celní ředitelství v Brně přitom změnilo výrok pouze pokud šlo o vypuštění ust. § 56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") z výčtu ustanovení, na která výrok rozhodnutí odkazoval. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Celního ředitelství v Brně žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008 č. j. 10 Ca 10/2007-50 s odkazem na ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. října 2009 č. j. 8 Afs 23/2009-89 zamítl.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů ve věci nevyhovění její žádosti o obnovu řízení podle ust. § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků. Namítá, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že příčinou vydání dodatečných platebních výměrů je skutečnost, že stěžovatelka dovezla jako nepřímý zástupce předmětné zboží, přičemž celní orgán dodatečně zjistil, že dovážené zboží bylo na základě nesprávných a nepravdivých údajů uvedených v celním prohlášení propuštěno do volného oběhu, a celní úřad tak nevyměřil příslušné clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty; Nejvyšší správní soud uzavřel, že příčinou vydání dodatečných platebních výměrů byl dovoz určitého zboží stěžovatelkou a jí nepravdivě vyplněné celní prohlášení.

Stěžovatelka poukazuje na to, že nebyla dovozcem a žádné zboží nedovezla; dovozcem byla v předmětných dovozech společnost KENTAUR M&M s. r. o., jejíž jednatel Ing. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2005 sp. zn. 1 T 9/2003 uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatelka připouští, že v celním prohlášení jako nepřímý zástupce dovozce uvedla údaje, které se později ukázaly jako nepravdivé, ale tyto údaje jí sdělila zastoupená osoba, tzn. dovozce. Krajský soud v Brně ve svém výše uvedeném rozsudku přitom zcela jednoznačně při odůvodňování svého rozhodnutí uvedl, že Ing. M. vědomě nesprávně deklaroval tuto látku jako antikorozní olej pod položkou 38171050, namísto správného deklarování motorové nafty položky 27100067 s doplňkovým kódem 51, čímž způsobil že nebylo vyměřeno clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň ve správné výši. Příčinnou vydání dodatečných platebních výměrů byl podle stěžovatelky dovoz zboží dovozcem, společností KENTAUR M&M s. r. o., a jí vědomě sdělené nepravdivé údaje o dovezeném zboží, avšak Nejvyšší správní soud, a před ním ani Městský soud v Praze neshledaly příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním dovozce a vydáním dodatečných platebních výměrů.

Stěžovatelka poukazuje na to, že v kasační stížnosti namítala, že aplikace názoru Městského soudu v Praze (a nyní i Nejvyššího správního soudu) o tom, že trestná činnost Ing. M., spočívající ve vědomém uvádění nesprávných údajů o dováženém zboží, nemá souvislost s vydáním dodatečných platebních výměrů a že obnova řízení by tak připadala v úvahu pouze u původně vydaných rozhodnutí, by ve svém důsledku vedla k neřešitelným a v právním státě zcela nespravedlivým závěrům. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že trestným činem, pro nějž byl jednatel dovozce pravomocně odsouzen, nebylo ve shora uvedeném smyslu dosaženo vydání dodatečných platebních výměrů, že vztah příčinné souvislostí lze v souladu se závěry městského soudu považovat za naplněný pouze ve vztahu k původním rozhodnutím celního orgánu, nikoliv však již ve vztahu k dodatečným platebním výměrům, a proto by obnova řízení připadala v úvahu pouze u původně vydaných rozhodnutí.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Stěžovatelka dovozuje důvodnost svého návrhu na povolení obnovy řízení ze skutečnosti, že dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty, spotřební daň a clo bylo ve smyslu ust. § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků dosaženo trestným činem Ing. M., jednatele společnosti KENTAUR M&M s. r. o., kterou stěžovatelka jako nepřímý zástupce v celním řízení zastupovala. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud v její právní věci otázku splnění podmínky, stanovené v ust. § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, nesprávně posoudily.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pro naplnění podmínky stanovené v ust. § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků musí existovat příčinná souvislost mezi trestným činem a rozhodnutím vydaným v řízení, k jehož obnovení by mělo prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku dojít. Požadavek příčinné souvislosti dle ust. § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků je naplněn pouze tam, kde mezi trestným činem a rozhodnutím bude vztah příčiny a následku, tj. v případě, kdy dané rozhodnutí bude následkem trestného činu.

V posuzované věci, konstatoval Nejvyšší správní soud, trestným činem, pro nějž byl jednatel zastoupené osoby pravomocně odsouzen, nebylo ve shora uvedeném smyslu dosaženo vydání dodatečných platebních výměrů. Vztah příčinné souvislosti lze v souladu se závěry Městského soudu v Praze považovat za naplněný pouze ve vztahu k původním rozhodnutím celního orgánu, nikoliv však již ve vztahu k dodatečným platebním výměrům. Obnova řízení by tak připadala v úvahu pouze u původně vydaných rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto námitku nesprávného posouzení této právní otázky neshledal důvodnou.

Takto řádně odůvodněný závěr o správném postupu celních orgánů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Závěry celních orgánů posoudil Městský soud v Praze a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost postupu celních orgánů při posuzování návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení. Z rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů neshledal vykročení z rámce ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu