Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2433/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2433.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs allocation in divorce support cases.

Numero d'incarto IV.ÚS 2433/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a divorced woman against lower court rulings on litigation costs. The applicant argued that the courts applied the Civil Procedure Code too strictly, treating her finding employment during proceedings as a sanction rather than a discretionary application of cost rules. The court held that interpreting and applying non-constitutional laws, including the discretionary power to award costs under § 150 of the Civil Procedure Code, remains the exclusive domain of ordinary courts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not intervene in the interpretation or application of ordinary laws, including the discretionary award of litigation costs, unless there is extreme arbitrariness violating fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs civil procedure code discretionary power ordinary courts jurisdiction divorce support fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
§ 150 občanského soudního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2010 č. j. 18 Co 227/2010-50 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 1. 2010 č. j. 7 C 270/2009-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou o výživné rozvedené manželky se domáhala, aby byla vedlejšímu účastníku (bývalému manželovi) uložena povinnost přispívat jí na výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně vzhledem k tomu, že v době podání žaloby byla na rodičovské dovolené a souhrn jejích měsíčních příjmů nepostačoval k uspokojení životních potřeb jejích a její dcery. Přiznání tohoto výživného jí mělo umožnit překonat období než si najde zaměstnání, což se jí nakonec podařilo zajistit v průběhu řízení před soudem. S ohledem na uvedené získání zaměstnání však Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 7 C 270/2009-37 zamítl její žalobní návrh a ve výroku II. rozsudku stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 28.600,- Kč. Uvedený výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, Krajský soud v Plzni však usnesením ze dne 28. 5. 2010 č. j. 18 Co 227/2010-50 napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) potvrdil.

3. Stěžovatelka má za to, že v daném případě postupovaly obecné soudy zbytečně formalisticky a příliš striktně aplikovaly některá ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."). Uložení uvedené povinnosti nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení by se podle stěžovatelky v jejím případě v podstatě rovnalo sankci za to, že si vlastní iniciativou našla během probíhajícího soudního řízení zaměstnání. Je toho názoru, že by naopak měla být v jejím případě zohledněna její dobrá vůle nezatěžovat vedlejšího účastníka placením výživného rozvedené manželce, ačkoli ji k hledání zaměstnání vlastně nic nenutilo. Navíc tato jí uložená povinnost převyšuje její finanční možnosti a je ve značném nepoměru k výši jí požadovaného výživného. Stěžovatelka přitom připomíná, že přijala uvedené zaměstnání, ačkoliv dosahovaná měsíční mzda jen o něco málo převyšuje minimální mzdu stanovenou zákoníkem práce. Stěžovatelka má proto za to, že bylo na místě, aby obecné soudy v jejím případě aplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, přičemž je přesvědčena, že v dané situaci byly na její straně podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení splněny. Namítá taktéž, že soud vyčíslil odměnu advokáta nesprávně. Obecné soudy tak svým přepjatě formalistickým přístupem k řešení problematiky nákladů řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

II. 4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se stěžovatelka domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů, které přiznaly vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v podaném odvolání, s níž se již odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

6. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

7. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

a

III. ÚS 255/05

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Stěžovatelka ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že v jejím případě postupovaly zbytečně formalisticky a příliš striktně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení, přičemž přes její úspěšně vynaloženou snahu o získání zaměstnání neaplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř. K těmto námitkám Ústavní soud uvádí, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících uvedené řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná. Ústavní soud konstatuje, že se oba obecné soudy vedle věcného posuzování daného případu podrobně zabývaly i předmětnou otázkou přiznání nákladů řízení, včetně vyčíslení jejich výše, a uvedly, jakými úvahami se při posuzování otázky přiznání nákladů řízení ve svém uvážení řídily a své rozhodnutí v tomto směru logicky odůvodnily.

9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku nákladů řízení a zejména pak ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Je na obecném soudu, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ a zda v tomto ohledu účastníku řízení náhradu nákladů řízení přizná či nikoliv. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by představovalo stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnit majetek.

10. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení jejího základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto směru poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 2/93

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatelka ani námitku v tomto směru nevznáší.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu