Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1790/09 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1790.09.2 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies due to failure to appeal Supreme Court decision.

Numero d'incarto II.ÚS 1790/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding a fraud conviction. The applicant failed to challenge the Supreme Court's dismissal of the appeal, which was the final procedural remedy available in the criminal proceedings. The court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant did not exhaust all legal remedies before seeking constitutional protection.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, including the final judicial decision, thereby violating the principle of subsidiarity.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint principle of subsidiarity non-exhaustion inadmissible complaint legal remedies procedural hierarchy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Školní 1122, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 32 T 29/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 9 To 415/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud Praha - východ rozhodl dne 25. dubna 2008 tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle ust. § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem, podle ust. § 49 odst. 1 a ust. § 50 odst. 1 trestního zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a podle ust. § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle ust. § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k ust. § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu tak, že stěžovatel byl uznán pro shodně popsaný skutek vinným trestným činem zpronevěry dle ust. § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 2 měsíců, pro jehož výkon se podle ust. § 39a odst. 3 trestního zákona zařazuje do věznice s dozorem. Podle ust. § 49 odst. a ust. § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a následně byla stěžovateli též uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. částku 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 203/2009 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Přestože stěžovatel - jak výše naznačeno - odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci

sp. zn. III. ÚS 454/06

; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci

sp. zn. III. ÚS 1007/09

).

Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj