Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2920/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2920.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to civil-matter criminalization and evidence handling.

Numero d'incarto IV.ÚS 2920/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud, who argued that civil disputes were improperly criminalized and evidence was mishandled. The Court found that the lower courts correctly applied criminal law as a last resort and that the procedural safeguards were fully respected. Consequently, the Court ruled that mere disagreement with factual assessments or civil-law interpretations does not constitute a violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint where the lower courts' handling of evidence or application of simple law does not amount to a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint rejection criminalization of civil disputes principle of last resort fair trial rights evidence evaluation standards presumption of innocence procedural justice

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, AK se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 816/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 2 To 4/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a dvou měsíců za trestný čin podvodu, shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Konkrétně stěžovatel vytýkal obecným soudům, že byl porušen princip dvojinstančnosti trestního řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci bez dalšího přejal závěry uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a konstatoval, že se s nimi ztotožňuje a přijímá je za vlastní. Nalézací i odvolací soud podle stěžovatele porušily zásadu hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, neboť důkazy byly pouze téměř doslovně reprodukovány a nikoliv dostatečně hodnoceny. Všechny obecné soudy se pak zcela vyhnuly hodnocení skutečností podstatných pro zařazení do věznice s ostrahou.

Stěžovatel rovněž uvedl, že soudy jeho skutek zcela nesprávně posoudily a označily jej za trestný čin, i když se o trestný čin nejednalo. Povaha skutku byla spíše obchodněprávní či občanskoprávní, což lze doložit zejména tím, že se poškození domáhali svých nároků vůči stěžovateli primárně občanskoprávní cestou.

V řízení před obecnými soudy byly dle stěžovatele rovněž porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Podle stěžovatele totiž nebylo v řízení bezpečně prokázáno, že by nabíral obchodní závazky, ačkoliv musel vědět, že jim nebude moci dostát.

II. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva, např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).

Námitky stěžovatele pouze polemizují s hodnocením jednotlivých důkazů či skutkového stavu jako celku a výkladem podústavního práva, jakýkoliv ústavněprávní rozměr - s výjimkou obecných a téměř neodůvodněných proklamací o ústavní nepřípustnosti trestního postihu obchodního jednání či o porušení zásady in dubio pro reo - jim zcela chybí.

Napadená rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu ústavně konformní; otázky stěžovatelovy viny i trestu byly obecnými soudy řešeny pečlivě a žádné ze stěžovatelem tvrzených pochybení jim nelze vytknout.

Ústavní soud především nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž byl v trestním řízení nepřípustně řešen soukromoprávní vztah. V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 469/02

(Sb. n. u., sv. 33 str. 113) Ústavní soud vyslovil, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a má být užíváno "tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny a článku 1 Ústavy". To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku dopadá právě na případy extrémního porušení právních povinností v soukromoprávních vztazích. S ohledem na rozsah škody i počet osob poškozených stěžovatelovým jednáním nelze bezpochyby kriminalizaci tohoto jednání považovat za nepřiměřenou. Skutečnost, že se poškození domáhali svých nároků i v občanskoprávním řízení (na něž byli ostatně trestními soudy odkázáni), na tomto závěru nic nemění.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno v žádném z tvrzených (a ani jiných) aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, stěžovatel měl možnost obhajoby v plné šíři, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu