Constitutional Court dismisses appeal for failure to challenge final Supreme Court decision on insurance fraud conviction.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an individual convicted of insurance fraud, ruling that the final Supreme Court decision remained unchallenged. The applicant argued that the lower courts erred in finding his actions intentional, violating Article 8 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court determined the complaint was inadmissible because the applicant did not appeal the Supreme Court's dismissal of his appeal, thereby failing to exhaust all available legal remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, including the final decision of the Supreme Court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. Š., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem se sídlem Budečská 6, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. 3 T 148/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 6 To 218/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2009 stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s odkazem na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. 3 T 148/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a.s. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, stěžovatele uznal vinným trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále městský soud uložil obžalovanému peněžitý trest ve výměře 20.000,-Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2009 sp.zn. 8 Tdo 267/2009 dovolání odmítnul dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu dle § 250a tr.zákona je třeba, aby pachatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tohoto jednání se však nedopustil. Trestný čin pojistného podvodu je trestným činem úmyslným, v daném případě však nebylo zjištěno, že by stěžovatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný v zákoně. Pokud soudy hodnotily jednání stěžovatele jako úmyslné, porušily tak ust. § 4 trestního zákona i čl. 8 odst. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Přestože stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal ani jako přílohu k ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci
sp. zn. III. ÚS 454/06
; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci
sp. zn. III. ÚS 1007/09
).
Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj