Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3081/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.3081.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses claim that land transfer law violated property rights and legitimate expectation. Stewardship argument rejected as insufficient to override statutory succession rules.

Numero d'incarto IV.ÚS 3081/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a land transferee against lower court rulings denying his claim for land transfer. The applicant argued that the law violated his property rights and legitimate expectation because he was a genuine farmer who acquired the land through assignment, unlike speculative traders. The court held that the Constitutional Court's prior ruling (Pl. ÚS 6/05) explicitly excluded successors from the protection granted to original restitutionees, and this distinction was consistent with the applicant's status as a successor under the relevant land law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed a complaint alleging violation of property rights and legitimate expectation, ruling that successors to land rights are not entitled to the preferential transfer status reserved for original restitutionees.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal property rights violation legitimate expectation doctrine land restitution law successor status distinction assignment of claim agricultural stewardship

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení práva legitimního očekávání nabytí majetku v případě naplnění zákonných podmínek a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze závěru, že stěžovatelův nárok na vydání náhradního pozemku (§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), získaný jím jeho postoupením od původní oprávněné osoby postupní smlouvou, zanikl k 31.
čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.
2005, a to podle čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.
§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě
, které jej vedly k tomu, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Majdalenky 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2054/10 ze dne 15. 6. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 633/2009 ze dne 30. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení práva legitimního očekávání nabytí majetku v případě naplnění zákonných podmínek a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným, jako soudem odvolacím, změněn žalobě stěžovatele vyhovující rozsudek Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 10 C 242/2008 ze dne 29. 5. 2009 tak, že se zamítá žaloba stěžovatele směřující proti Pozemkovému fondu České republiky na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemku tam označeného do stěžovatelova vlastnictví. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze závěru, že stěžovatelův nárok na vydání náhradního pozemku (§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), získaný jím jeho postoupením od původní oprávněné osoby postupní smlouvou, zanikl k 31. 12. 2005, a to podle čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.

Stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo dovolacím soudem shora označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítnuto s odkazem na vlastní judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 209/2007, 28 Cdo 604/2007) a právní argumentaci tam rozvedenou, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

, které jej vedly k tomu, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv již vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle § 33a odst. 1 zákona o půdě. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále poukázal na to, že stěžovatel získal nárok na převod pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě jeho postoupením od původní oprávněné osoby smlouvou uzavřenou dne 16. 9. 2005, tedy v době, kdy byl zákon č. 253/2003 Sb. již platný i účinný (a ve vztahu ke stěžovateli takový zůstal i po rozhodnutí Ústavního soudu) a již z toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání stěžovatele v uspokojení jeho nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích, i proto se v jeho případě neprosadí judikatorní závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 436/2007 - kdy ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i u osob, které jej získaly postoupením, naplňujíc tím účel zákona o půdě, jímž je i veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova - s tím, že ani tvrzením stěžovatele, že je osobou zemědělsky hospodařící a současně jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je i zemědělská výroba, přítomnost spekulačních a komerčních motivů při získávání restitučních nároků na jeho straně vyloučena není.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel vyjadřuje přesvědčení o tom, že výkladem, jenž ve věci zaujaly obecné soudy, s nímž ve stížnosti polemizuje, byla porušena jeho práva shora označená. Zdůrazňuje, že převodu pozemku se domáhal dle zákona o prodeji státní půdy - zákon č. 95/1999 Sb., který komplexně upravuje postup žalovaného při převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na rozličné kategorie osob, z nichž jednu představují oprávněné osoby tak, jak je zákon pro své vlastní účely definuje v ustanovení § 1 odst. 2 písm. a). Z důvodů, které rozvádí, má za to, že změny v zákoně o půdě spočívající v doplnění ustanovení § 13 o nové odstavce 6 a 7, zavádějící zánik práva na naturální náhradu v důsledku marného uplynutí lhůty, nemohou mít, byť nepřímo, vliv na zánik práva na převod realizovaný v režimu jiného zákona, zákona o prodeji státní půdy. Pokud by mělo dojít k omezení práva oprávněných osob na převod pozemku podle zákona o prodeji státní půdy (tj. formou úplatných prodejů se započtením kupní ceny na restituční pohledávku s širším okruhem osob, jímž může být pozemek převeden), muselo by se tak dle jeho názoru stát výslovnou změnou zákona o prodeji státní půdy. Dále pak stěžovatel, kromě uvedeného, obdobně jako v dovolání, argumentuje tím, že na něj mělo být pohlíženo jako na oprávněnou osobu ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/2005

, neboť bez ohledu na to, že nabyl příslušný nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky a kdy jej nabyl, je osobou zemědělsky hospodařící a chtěl dotčený pozemek získat za účelem zemědělského hospodaření, nikoliv za účelem komerční spekulace, a je tedy na něj nutno pohlížet jako na osobu skutečně zemědělsky hospodařící, která je ve stejné pozici jako původní restituent. Tvrdí, že "se subjekty v podobné situaci (původní restituenti a skutečně hospodařící postupníci) bylo resp. je zacházeno různě a se subjekty v rozdílné situaci (postupníci spekulativně obchodující s pozemky a skutečně hospodařící postupníci) naopak shodně, aniž by takový postup byl rozumně a objektivně odůvodněn", čímž dochází k porušení shora označených práv. Z těchto dále v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Odhlédnuto od toho, že stěžovatel zčásti v ústavní stížnosti přichází s novou argumentací v dovolání jím nepoužitou, třeba uvést, že Nejvyšší soud, právě jehož rolí je ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb. sjednocování soudní judikatury, ve svém rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje jeho judikatuře. Obecné soudy - odvolací i dovolací - na jejichž rozhodnutí lze odkázat, pak rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

. Uvedeným nálezem, jímž je i senát tuto věc rozhodující vázán, došlo ke zrušení ustanoveni § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej k tomuto rozlišení vedly, na které i v této věci lze odkázat. Z uvedeného nálezu třeba podle přesvědčení Ústavního soudu vycházet i v daném případě, kdy, jak stěžovatel zdůrazňuje, jde o prodej státní půdy, neboť i v režimu zákona č. 95/19991 Sb. jej regulujícím, uplatňuje stěžovatel svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, tedy jako postupník a nikoliv jako původní restituent, přitom týmiž důvody, které vedly Ústavní soud k vyjmutí postupníků z dopadů jeho derogačního nálezu shora citovaného, lze zdůvodnit i zachování přednostního práva na převod pozemků ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. původním oprávněným osobám - restituentům a ztrátu této výsady v poměru k postupníkům. Konečně třeba uvést, že argumentací stěžovatele jeho zemědělským hospodařením se dovolací soud zabýval a vypořádal a i v tomto rozsahu lze na jeho zdůvodnění odkázat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 1. prosince 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu