Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3177/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.3177.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to missing evidence and ineffective defense. Court rules it is not a court of appeal. Appeal rejected as clearly unfounded under constitutional law.

Numero d'incarto I.ÚS 3177/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the appellant against the criminal conviction for aggravated bodily harm. The appellant argued that the lower courts violated his rights by failing to conduct requested evidence, such as video footage and witness confrontation, and by allowing ineffective legal representation. The court ruled that the Constitutional Court is not a court of appeal and does not review the factual findings or procedural choices of ordinary courts unless they violate constitutional principles, which were not found here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic is not a court of appeal and does not review the factual findings or procedural decisions of ordinary courts, rejecting complaints based on alleged omissions of evidence or ineffective defense unless a clear violation of constitutional principles is demonstrated.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction Court of appeal limitation Fair trial rights Missing evidence admissibility Ineffective defense remedy Criminal procedure review Constitutional complaint dismissal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 947/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 To 33/2010, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, čj. 7 T 3/2010 - 444, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností M. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek spáchal tím, že dne 5. 7. 2009 v průběhu večerních hodin, po předchozím požívání alkoholických nápojů, fyzicky napadl poškozenou O. S. (dále jen "poškozená") tak, že ji za použití intenzivních úderů pěstí a tupého předmětu způsobil rozsáhlá mnohačetná poranění po celém těle, zejména na hlavě v oblasti obou očnic, levé polovině obličeje, rtech, krku a dolních a horních končetinách, krevní výrony v hmotě mozkové s povlakem krve pod tvrdou plenou lební, pohmoždění spánkového laloku mozku a podmozečnicové krvácení. Tím způsobil poškozené vážnou poruchu zdraví, spočívající v poškození mozku (bezvědomí). V důsledku bezvědomí a následného udušení vdechnutými zvratky při opilosti poškozená zemřela. Pro smrt poškozené bylo nejdůležitější příčinou právě bezvědomí. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla uložena zabezpečovací detence. Odvolací soud k odvolání stěžovatele předmětný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uložení zabezpečovací detence. Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu.

Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo postupem soudů, jež neprovedly jím navrhované důkazy, a to konfrontaci se svědky O. S., G. B. a A. B. a videozáznam z místa činu. Jeho odsouzení je založeno na domněnkách. Dále uvedl, že obhájce se dostatečně aktivně nepodílel na jeho obhajobě.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak ho učinily obecné soudy v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím či dovolacím řízení, pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti.

V dané věci je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání. Nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Skutečnost, že soud vyslovil v řádně vedeném procesu závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoli pochybností na základě řádně provedených důkazů, získaných v souladu s trestním řádem, nikoli tedy domněnek, jak tvrdil stěžovatel. Jinými slovy, na základě dokazování v potřebném rozsahu a hodnocení důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu není žádných pochybností o tom, že označený skutek spáchal stěžovatel.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že nebyla provedena konfrontace s uvedenými svědky a videozáznam z místa činu, je třeba v této souvislosti zdůraznit, že odvolací soud se těmito námitkami pečlivě zabýval, posuzoval je v kontextu celé důkazní situace a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. K neprovedení videozáznamu odvolací soud uvedl, že byť tento nebyl před soudem prvního stupně proveden, stranám byla předložena obsáhlá a názorná fotodokumentace poskytující dostatečný obraz o tom, jak vypadala situace na místě činu v době ohledání, včetně protokolu o ohledání místa činu. Promítnutí videozáznamu by nic nového nepřineslo, stěžovatel ani jeho obhájce jeho promítnutí ani nepožadovali. K požadavku na konfrontaci označených svědků a stěžovatele konstatoval, že svědci o průběhu dne vypovídají ve shodě se stěžovatelem. K vlastnímu incidentu mezi stěžovatelem a svědkem G. B. a době následující vypovídal stěžovatel neurčitě a zastřeně. Pokud sám stěžovatel uvedl, že si na to příliš nepamatuje, stejně jako na odchod zmíněných svědků, tak není patrno, k čemu by tato navrhovaná konfrontace směřovala a co by měla osvětlit.

V podrobnostech stačí odkázat na obsah odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahující podrobně rozvedené důvody, pro které nepovažoval za nutné řízení doplňovat o další důkazy. Jeho závěr lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům pokládat za přesvědčivý a srozumitelný. Ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. např.

sp. zn. III. ÚS 369/04

a další, http://nalus.usoud.cz). Této povinnosti jmenovaný soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostál a v daném případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak naznačoval stěžovatel, neboť soud vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl a tento svůj postoj dostatečně vysvětlil.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem ustanoveného obhájce, nezbývá než konstatovat, že poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že obecné soudy šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, jež postupovaly podle náležitých procesněprávních a hmotněprávních předpisů (čl. 36 Listiny). Při výkonu soudní pravomoci se proti stěžovateli nijak neprohřešily a neporušily ani jeho práva zajištěná v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu