Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3035/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.3035.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint for failing to use ordinary appeal against costs order.

Numero d'incarto II.ÚS 3035/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions ordering him to pay litigation costs. The applicant argued that the courts misinterpreted the rules regarding his right to appeal and that the opposing party's representatives should have been the ones to file the appeal. The court ruled that the applicant failed to exhaust ordinary legal remedies by not filing a timely appeal himself, violating the principle that individuals must protect their own rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not utilized all effective ordinary legal remedies available to protect their rights before the ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility exhaustion of remedies litigation costs allocation ordinary appeal requirement vigilantibus iura scripta sunt

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Domnívá se, že jeho ústavní stížnost je přípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), i podle odst.
§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 201 občanského soudního řádu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 4 Ústavy České republiky

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. L. V., advokáta, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 16. 7. 2010 sp. zn. 54 Co 931/2009 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 8 C 156/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 10. 2010 a na základě výzvy doplněna dne 18. 11. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že jeho ústavní stížnost je přípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), i podle odst. 2 písm. a) uvedeného zákona. Poukazuje na okolnosti vedoucí k podání řádné a včasné žádosti žalobců o odročení nařízeného jednání ve věci, kterou soud nesprávně vnímal jako jejich omluvu z jednání, byť měli eminentní zájem se ho osobně účastnit. Dle názoru stěžovatele na tento případ nedopadá aplikované ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř., neboť náklady řízení žalovaného nevznikly zaviněním zástupce žalobců (stěžovatele), ale špatnou interpretací tohoto ustanovení ze strany soudu. S tímto mimořádným excesem soudu prvního stupně se nedokázal vyrovnat ani soud odvolací, s jehož závěrem o tom, že pouze stěžovatel mohl podat odvolání, se stěžovatel nemůže ztotožnit, přičemž poukazuje na skutečnost, že nebyl účastníkem řízení.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou napadeným usnesením uložil stěžovateli (zástupci žalobců v řízení o zaplacení částky 53.989,- Kč) povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4.142,- Kč. Rozhodl tak dle ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř. o separaci nákladů řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s odročením jednání ve věci, které již soud nemohl z důvodu pozdní žádosti stěžovatele (tedy jeho zaviněním) včas odročit.

Proti uvedenému usnesení podali odvolání žalobci, kteří uvedli, že ho považují za nesprávné a nezákonné. Druhým napadeným usnesením Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jejich odvolání odmítl s poukazem na to, že usnesením soudu prvního stupně byla uložena povinnost zástupci žalobců (nikoli samotným žalobcům), který tak byl výhradně dotčen na svých právech a jako jedinému mu svědčí právo podat odvolání. Tento oprávněný subjekt však odvolání nepodal. Pro věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně tudíž nebyl dán prostor, neboť odvolání žalobců musel soud za použití § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout jako odvolání podané neoprávněnými osobami.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, dle něhož ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobců, čímž hodlá zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.

Pro posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti je rozhodující skutečnost, že stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž vyznělo v jeho neprospěch, neboť jemu samotnému (nikoli účastníkům, které zastupoval) uložilo určitou povinnost, neuplatnil řádný opravný prostředek, který měl na ochranu svých práv k dispozici, tj. nepodal odvolání dle ustanovení § 201 o. s. ř. (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud byl stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti usnesení soudu prvního stupně, neměl se spoléhat na to, že náprava bude sjednána prostřednictvím odvolání účastníků, ale tento řádný opravný prostředek měl podat sám. Protože tak neučinil, nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je nutno posoudit jako nepřípustnou. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami bude ten, kdo se cítí být na svých právech dotčen, o jejich ochranu usilovat. Stěžovatel nemůže až v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.

Toliko nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že Ústavní soud by se mohl ústavní stížností proti napadenému usnesení o odmítnutí odvolání žalobců zabývat pouze za předpokladu, pokud by tuto stížnost podali svým jménem samotní žalobci, jejichž odvolání odvolací soud odmítl řešit věcně, a to až poté, co by vyčerpali mimořádný opravný prostředek, který jim občanský soudní řád na ochranu práv poskytuje. Tímto procesním prostředkem je žaloba pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neshledal a sám stěžovatel potřebu jeho použití ničím nezdůvodňuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj