Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3133/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.3133.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary appeal remedies.

Numero d'incarto II.ÚS 3133/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Inammissibile (Inadmissible)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic declared the constitutional complaint inadmissible under Section 43(1)(e) of the Constitutional Court Act. The complainant argued that the lower court's premature declaration of legal force on the judgment deprived her of the right to appeal and fair trial. However, the Court found that the complainant had already filed an appeal, which was pending at the time of the complaint, thereby exhausting all available procedural remedies.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Section 75(1) of the Constitutional Court Act; Section 43(1)(e) of the Constitutional Court Act: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, as the Constitutional Court acts as a remedy of last resort.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility procedural means right to appeal subsidiarity principle fair trial rights legal force declaration

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Section 75(1) of the Constitutional Court Act
V ustanovení § 75 odst.
Section 72(3) of the Constitutional Court Act
Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst.
Section 43(1)(e) of the Constitutional Court Act
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst.
Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Section 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Case No. III. ÚS 117/2000

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 86/2010 ze dne 12. 10. 2010 v části, v níž byla uložena povinnost k náhradě škody, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to v části, v níž bylo odsouzenému J. S., uloženo nahradit stěžovatelce jako poškozené škodu ve výši 4.000,- Kč. Stěžovatelka uvedla, že opis rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 86/2010 ze dne 12. 10. 2010, který jí byl doručen dne 18. 10. 2010, sice obsahoval poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě odvolání, na druhou stranu však byla na tomto rozhodnutí vyznačena právní moc ke dni 12. 10. 2010. Právě v rozporuplnosti mezi poučením obsaženém v rozsudku a vyznačením právní moci shledává stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku předčasného vyznačení právní moci byla stěžovatelka podle svých slov fakticky zbavena práva na odvolání, jinými slovy jí bylo odňato právo na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na důkaz skutečnosti, že se nejedná o ryze formální námitky, stěžovatelka předložila argumentaci stran napadeného výroku o náhradě škody, ve které nesouhlasí s uvedenou částkou 4.000,- Kč a poukazuje na to, že jí byla způsobena škoda celkem ve výši 23.880,- Kč.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání. Přestože se odsouzený a státní zástupce po vyhlášení rozsudku práva na odvolání vzdali, což zřejmě následně vedlo k vyznačení právní moci na předmětné rozhodnutí, tyto skutečnosti nevedly k odnětí stěžovatelčina práva na odvolání do výroku o náhradě škody. Je nutno připustit, že forma poučení o možnostech podat opravné prostředky ve spojitosti s vyznačením právní moci na opisu rozsudku činí takové poučení matoucím. Nehledě na tuto okolnost však stěžovatelka odvolání proti napadenému rozhodnutí nakonec podala, což si Ústavní soud telefonicky ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání bylo dne 2. 11. 2010 postoupeno odvolacímu soudu, který o něm dosud nerozhodl.

Stran stížnostní argumentace Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkou tvrzené formální pochybení obecného soudu, spočívající v předčasném vyznačení právní moci na jím vydaný rozsudek, stejně jako námitky vztahující se k výši soudem přiznané náhrady škody, je možno projednat v zahájeném odvolacím řízení.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj